Článek
Hlavními postavami, které takzvaně „neslezou z plátna“, jsou starý osamělý učitel Winfried a jeho dcera, tvrdá manažerka, která se nikdy neusmívá. Když učiteli umře i pes, jeho poslední kamarád, nemá už v Německu co dělat a ze zoufalství se rozhodne jet neohlášený za dcerou, která právě pracuje pro ropnou společnost v Rumunsku.
Ines, která se tváří upjatě a hovoří korporátním newspeakem, nemá nikdy čas a už první setkání v Bukurešti dopadne trapně. Neřekne sice přímo, že jí přítomnost otce vadí, ale náznaků vidíme víc než dost. Otec, ve snaze navázat nějakou komunikaci, oblékne absurdní převlek a pronásleduje dceru v práci, přičemž se představuje jako Toni Erdmann, konzultant nebo německý velvyslanec, a způsobuje řadu trapasů.
Sandra Hüllerová a Peter Simonischek jako dcera a otec
Milou lidskost praštěného staříka postavila režisérka vedle robotických manažerů, aby ještě víc vynikla jejich prázdnota a všudypřítomná přetvářka. Nemilosrdně pitvá svět, kde se různí poradci a afektované přešlechtěné manželky nejvyšších manažerů předhánějí v srdečnosti, i když by se nejradši pozabíjeli. Když jedna z nich nutí Ines, aby jí tři hodiny ukazovala, kde se v Bukurešti nejlépe nakupuje, tušíme, že jí pod profesionálně ochotnou maskou asi brzy exploduje hlava.
Zdánlivě bláznivý Toni Erdmann by udělal cokoliv, aby našel cestu ke svému dítěti. On a dojemný rumunský vesničan, který ho pustí domů na záchod a daruje na cestu jablka, jsou asi jediní normální lidé v celém příběhu.
Díky eskapádám rakouského herce Petra Simonischeka v titulní roli Toni nenudí i přes extrémní stopáž 160 minut. Režisérka rozhodně nespěchá se střihem a hroznou trapnost situací protahuje, aby to pořádně „bolelo“. Jde tak o vtipný a současně hluboce smutný filozofující film. Záleží na divákovi, co v něm bude chtít najít, ale zasměje se určitě.
Celkové hodnocení: 80 %
Film běží i v rámci festivalů Be2can a Das Filmfest.