Článek
Své dílo nazýváte světorománem. Máte pocit, že v něm řešíte světové téma?
Kniha pojednává o střetu kultur. O střetu kultury americké, Maghrebu a vůbec severní Afriky i kultury evropské, v níž se zase potkává vliv Francie a Německa. Takže ano, řekl bych, že řeším světové téma. Ve francouzštině se román jmenuje Poručníci. Charakterizuje to poručnictví, které chce Francie vykonávat vůči zemím Maghrebu, a na druhé straně poručnictví, kterým chce ovlivňovat Evropu a Německo.
Tématem je opravdu setkávání různých kultur. Dá se říci, že některým z nich či jejich představitelům fandíte?
Neřekl bych. Už Flaubert pravil, že román by měl být neosobním uměním. Takže se o to snažím, i když samozřejmě jsou v něm střípky z mé osobnosti, z mé existence. Tomu se nevyhnu.
V románu píšete, že před sto lety establishment usilovat o neměnnost situace, o svět měnící se co nejméně. Dnes víme, že se vyvíjí docela bouřlivě. Můžete porovnat, co se od té doby v úsilí establishmentu změnilo?
Řekl bych, že establisment je víc vychytralý. Formy nadvlády, dominance jsou méně viditelné. Jsou tady však základní analogie, které zůstávají. Když vyjdeme z doby, v níž se román odehrává, tak zanedlouho, v roce 1938 nastala docela podobná situace jako dnes. Během konference v Évianu odmítly západní demokracie přijmout židovské uprchlíky, kteří utíkali z nacistického Německa. Což se dá přirovnat k tomu, jak dnes vládnoucí vrstvy odmítají přijmout uprchlíky do Evropy nebo se k nim stavějí nepříliš vstřícně.
Mluvíte-li o konferenci ve švýcarském Évianu, myslíte si, že dnešní uprchlíci ze Středního východu a severní Afriky jsou v pozici vražděných Židů?
Dneska víme, co se později stalo židovským uprchlíkům. V roce 1938 to ještě nebylo tak jasné. Je to však stále stejná otázka, která se nabízí: Zda pomůžeme bližnímu v nesnázích.
Nedávno v té souvislosti řekla kancléřka Angela Merkelová, že by ráda vrátila určitou dobu zpět. Myslíte si, že je něco takového možné?
Platí princip, že historie je jako restaurace, kde vám nikdy nenaservírují stejné jídlo.
Vraťme se k vašemu románu. Měl jste ho psát pět let. Co vám dalo nejvíc práce nebo co bylo největším tvůrčím problémem?
Ano, psal jsem ho pět let. Možná to bylo neustálé přepisování. Každé ráno jsem se vracel k tomu, co jsem den předtím napsal, a opravoval jsem, upřesňoval vše, aby scény i styl byly živější. Vytvořit lehký styl dá opravdu hodně práce. A potom vyhledávání všemožné dokumentace. V románu jsou tři až čtyři kultury i jazyky. Americká, arabská, kultura Maghrebu, francouzská, ta mi dala nejméně práce, a pak německá. Pro každou z nich jsem se ponořil do archívů, abych si vyhledal potřebné zdroje. Hodně času také zabírá celkové pročištění textu, aby z něho nesálaly vaše vlastní myšlenky a výpisky.
Nejste pouze oceňovaný prozaik, ale vychováváte i novináře. Zvlášť v poslední době mám pocit, že se média mění v prostředek manipulace, nemluvě o cenzuře jmen i zemí. Co vy sám pro mladé novináře považujete za nejdůležitější?
Nejdříve bych rád řekl, že si nemyslím, že manipulace nebo cenzura jsou výrazně větší, než byly v roce 1922 nebo 1890. Co se týče vztahu moci a informací, snaha moci je ovládnout je stále přítomná. Žákům se snažím vštěpovat, aby se nejdřív ze všeho vydali na lov informací, jak se říká na vlastní oči. Učím je také, že když najdou zajímavá nebo jedinečná fakta či informace, musejí být schopni je dát v článku, který píšou, do souladu. Článek je pro mě montáž všeho, co jste v terénu ulovil.
Abych udělal paralelu, tak novinář dělá směs, montáž, toho, co zjistil, spisovatel zase toho, co si vymyslel. Cílem novináře je napsat článek, z něhož čtenář pochopí, co se stalo. Je to stejná pozice, jako má režisér divadelní hry, který také nevyjde na scénu, aby vám vysvětlil, co se na ní děje. To musí vypovědět sama. Napsat dobrý článek je daleko těžší než vytvořit úvodník. Editorial může napsat každý hlupák, ale dobrá reportáž, to už je povolání samo o sobě.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: