Článek
Na posledních dvou albech Electronica1 a 2 hostuje na třicet umělců různých generací, kteří se věnují především elektronické hudbě. Jak jste je vybíral? Měl jste nějaké priority?
Seznam těch lidí byl hodně intuitivní a instinktivní a úplně přirozený. Snažil jsem se myslet na své oblíbené hudebníky, kteří pro mě po všechna ta léta byli a jsou zdrojem inspirace. Vysoko na mém seznamu stál Pete Townshend z The Who. Když jsem byl kluk, tak jsme si říkali, kdo je Beatles a kdo Rolling Stones, a já byl The Who!
Pete mě vždycky fascinoval jako první člověk, který přišel s nápadem použít sekvencery a syntezátory v rockové hudbě, v písničkách, jako je Baba O´Riley na albu Who´s Next. Také se mi líbilo, jak The Who vždycky posouvali hranice, vytvářeli nové žánry – rockovou operu Tommy nebo Quadrophenia.
Jean Michel Jarre
A pak jsou tu mladší umělci, jako třeba například Air, s těmi jsme si vždycky říkali, že ve vzduchu je kyslík (Oxygene in Air), nebo Massive Attack. Jsou to skvělé kapely, protože mají tak úžasný zvuk…
Hodně lidí tráví svůj čas dotýkáním se obrazovek mnohem víc než dotýkáním se svého partnera.
Netušil jsem však, zda ti lidé budou souhlasit, ale všichni na mou nabídku kývli. To pro mě byla velká čest a pocta. Souhlasili i mnohem mladší hudebníci, jako třeba Fuck Buttons, pro mě jedna z nejzajímavějších britských kapel současnosti, fantastický francouzský hudebník nové generace elektronické hudby Rone a Sebastien Tellier, ale také někteří legendární umělci – Gary Numan nebo Pet Shop Boys, kteří definovali sound britské elektronické hudby.
Také se mi dostalo cti spolupracovat s Tangerine Dream. Byla to poslední nahrávka, na které se Edgar Froese podílel, protože bohužel zemřel několik týdnů po nahrávání této skladby.
Na desce s vámi opět spolupracovala americká umělkyně Laurie Anderson, kterou jste si pozval už na album Zoolook.
Laurie je naprosto výjimečný člověk, měl jsem to štěstí s ní spolupracovat třikrát – poprvé na Zoolook, podruhé na vystoupení na přelomu tisíciletí Millenium Concert, kde byla takovou videoprůvodkyní koncertem, a konečně na mém novém projektu. Považuji ji za jednu z nejvlivnějších newyorských umělkyň dnešní doby, nejen jako hudebnici, ale také videoumělkyni.
Elektronická hudba je svým způsobem nadčasová.
Celý projekt Electronica je o našem nejednoznačném vztahu k technologii. Na jedné straně máme chytré telefony, na straně druhé tu panuje jistá temnota, co se technologie týče. Máme pocit, že nás vnější svět sleduje a špicluje, a to byl ten nápad, který vedl ke vzniku skladby Rely On Me s Laurie.
Hodně lidí tráví svůj čas dotýkáním se obrazovek mnohem víc než dotýkáním se svého partnera. Takže jsme se rozhodli, že složíme takovou podivnou milostnou píseň o vztahu chytrého telefonu a člověka. A Laurie mluví ústy toho chytrého telefonu.
Jak se do vašeho výběru dostal Edward Snowden, který stál za únikem informací o americkém programu sledování?
Jak jsem už říkal, tématem alba Electronica je mnohoznačný vztah, který máme k technologii. A když jsem je tvořil, slyšel jsem poprvé o Edwardu Snowdenovi, dojalo mě to, o čem mluvil. Připomněl mi mou matku, která byla důležitou osobou ve francouzském odboji, k němuž se připojila poměrně záhy, v roce 1941. Byl jsem vychován s ideou, že když ve společnost vznikají ideje nebo dochází k činům, které škodí komunitě, které škodí lidem – a vy to ve své zemi dobře znáte –, někteří z nás se tomu musejí postavit. Veškerý společenský pokrok se vždycky uskutečnil navzdory moci, navzdory zákonu. Zrušení otroctví, zrušení prohibice, ženská práva, volební právo pro ženy – je toho tolik! A v dnešní době si vážím lidí, kteří mají odvahu říci, nikoli zastavte technologii, ale pochybujte o ní – a dávejte pozor na to, aby nebyla zneužita.
Protože Electronica je o technologii, napadlo mě, že bych spolupracoval s někým, kdo sice není hudebník, ale je důležitý v rámci tématu, kterému jsem se chtěl na albu věnovat. Tak jsem se vypravil do Moskvy, a tam jsme se rozhodli, jak by měla skladba Exit vypadat, co by měla obsahovat, a společně jsme nahráli dvě tři věty jeho hlasu s hudbou… On je velký fanoušek elektronické hudby.
Podařilo se vám zachovat u všech skladeb společnou náladu alba?
Pro lidi, kteří netuší, kdo je kdo – když posloucháte to, co jsem udělal s Tangerine Dream nebo s Air, popřípadě s mladými kapelami jako Fuck Buttons, kde je mezi námi čtyřicet možná padesát let rozdíl, – je velmi těžké říct, kdo dělal co. To znamená, že elektronická hudba je svým způsobem nadčasová. Je to většinou instrumentální hudba stojící na dlouhých skladbách, která pravděpodobně pochází z tradiční evropské klasické hudby.
Když se ohlédnete, jaká alba ze své rozsáhlé diskografie považujete pro sebe za nejdůležitější?
Nevím, zřejmě své první album Oxygene, úspěšnou desku, která otvírala na tolika různých úrovních dveře, čehož jsem si tehdy nebyl vědom. Tato deska pro mě hodně znamená. Další pro mě speciální album je Zoolook, kde jsem poprvé ve své hudbě použil vokály, ale ne ve formě písniček, spíš jako fonetický aspekt hlásek, které jsem tam chtěl mít. A pravděpodobně moje nejnovější album Electronica také patří do tohoto výčtu, protože je na něm tolik skvělých umělců, o kterých se mi kdysi ani nesnilo, že bych s nimi mohl spolupracovat.