RECENZE: Goldoniáda z odkazu Martina Porubjaka

Porubjakova Goldoniáda měla v Bratislavě podobný osud jako v Praze inscenace Tři v tom Jaroslava Vostrého. Autoři napsali komedie čerpající z italské tradice za nástupu nejtužší normalizace, a tak na plakátech ani ve zprávách pro cenzurní orgány nesměla být jejich jména. Takže pod první uvedení Tří v tom v Činoherním klubu se podepsal jejich režisér Jiří Menzel a u Goldoniády na Nové scéně SND zářilo jméno Vladimíra Strniska.

Nepřipomínám tu podobnost náhodou. O obou kouscích se totiž právem tvrdí, že jsou vedle Commedie dell’arte Petra Scherhaufera v Huse na provázku nejslavnějšími čísly čerpajícími za Alpami z tohoto ryze jihoevropského žánru. Teprve v devadesátých letech na ně úspěšně několika vlastními projekty navázala v pražském Divadle v Dlouhé Hana Burešová.

Do češtiny Porubjakovu Goldoniádu přeložil Leoš Suchařípa. Příběh o třech vznešených nápadnících krásné dcerky hostinského, o sluhovi hned tří pánů a o poprasku, byť ne na laguně, lidí kolem nich, jako vystřižených z komedií velkého Carla Goldoniho, mistra italského a francouzského divadla takřka doslova celého 18. století, se teď hraje v Příbrami.

S chutí baví publikum Tomáš Kyselka (Zeman tak trochu slovenský), Petr Florián (německý Hrabě Donnerwetter), Jiří Vojta (francouzský Baron Jesral) a hlavně jejich Sluha Filip Müller. Na jevišti ožívají typické postavičky italské komedie – Pantalone (Lukáš Typlt), služky Gianina a Marina (Anna Fixová, Lenka Vahalová), hned dva Dottores (Šimon Knápek, Petr Beleš) i věčně nasupený a také jaksepatří ožralý Capitano (Vladimír Senič).

Kuchá se pacient, lidoví hrdinové mají filipa a vítězí nad těmi s modrou krví, pije se moselské i jeho pančované odvozeniny, žranice střídá hlad, při kterém i divákům kručí v břiše, ale zároveň se hoří láskou k Rosauře (Eliška Jansová). Schejbal to všechno narežíroval ve správně hřmotné pohodě. Mladému souboru šílené tempo prospěje. Tmelí kolektiv.

A zvláštní uznání patří dramaturgyni Kateřině Fixové, která si střihla hostinskou Margaritu. Je přece jen o generaci starší než ostatní na scéně. Tempo ji ale předbíhá jen občas, a možná méně než její rozverné, křepké, mladé, ale s žánrem poprvé obeznámené kolegy a kolegyně.