Už ve svém celovečerním debutu Démanty noci (1964), adaptaci prózy Arnošta Lustiga, posunul zobrazování holocaustu směrem k surreálnu, zachycení šílenství doby prostřednictvím proudu vědomí.

Jeho druhý film O slavnosti a hostech (1966), kafkovská groteska o strachu, moci a také podřízenosti, patří k vrcholům tvorby nové vlny i celé tuzemské kinematografie.

V srpnu 1968 natočil v ulicích Prahy dokument Oratorium pro Prahu, který obletěl svět (a záběry z něj si „zahrály“ i v americké adaptaci Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí).

Snímek začíná festivalem v Cannes 1968.

Během emigrace se Němcovi nepovedlo natočit žádný celovečerní film, ale za zmínku stojí, že vedle pedagogické činnosti na univerzitách v Yale či Berkeley byl jedním z prvních (on sám tvrdil, že byl úplně první), koho napadlo natáčet svatební slavnosti na videokameru.

Po revoluci se vrátil do Československa a vytvořil řadu filmů vybočujících z dobového, nejen tuzemského kontextu. Ztřeštěnou adaptaci románu Ladislava Klímy V žáru královské lásky (1990), mystické Jméno kódu: Rubín (1996) o hledání kamene mudrců, introspektivní filmové eseje Noční hovory s matkou (2001) a Krajina mého srdce (2004), svébytnou variaci na tvorbu prvorepublikových surrealistů Toyen (2005) či experiment Holka Ferrari Dino (2009), vzpomínku na rok 1968 a na natáčení Oratoria pro Prahu.

Jiří Mádl ve filmu Vlk z Královských Vinohrad.

Jiří Mádl ve filmu Vlk z Královských Vinohrad.

FOTO: Artcam

Tento obšírný úvod je důležitý pro pochopení toho, proč Vlk z Královských Vinohrad vypadá tak, jak vypadá. Němec v něm adaptoval tři ze svých víceméně autobiografických povídek a pokusnickým, poťouchlým způsobem znovuzpřítomnil několik událostí, jež považoval ve svém životě za důležité.

Snímek začíná festivalem v Cannes 1968, kde prý revoluční snahy francouzských levicových filmařů zmařily Němcovu šanci na zisk ceny za snímek O slavnosti a hostech. Pokračuje autorovou emigrací a vrcholí návratem na festival v Karlových Varech, na němž se starý režisér konečně dočká uznání.

Zemřel krátce před dokončením

Němec do svého posledního snímku zařadil záběry z Oratoria pro Prahu, videa ze svateb kalifornské smetánky i střípek z Žáru královské lásky, zvolenou formou pak částečně navázal na Holku Ferrari Dino – včetně Karla Rodena coby ztělesnění jednoho z režisérových alter eg a průvodce dějem.

Co ale Vlka z Královských Vinohrad především spojuje s režisérovou celoživotní tvorbou, je zkoumání skutečnosti pomocí neskutečnosti, nadreálné snímání reality. Vlk neustále pomrkává, zcizuje se a dává najevo svou inscenovanost.

Je to jeho síla i slabost, protože navzdory okouzlení z Němcovy hry je těžké vytvořit si k postavám či líčeným událostem silnější vztah a prožít něco skutečného.

Jestliže se však Němec, který zemřel krátce před dokončením filmu, chtěl rozloučit právě takto, ironicky, není nutné jeho tvůrčí gesto zpochybňovat.

V závěru filmu slyšíme hlas samotného Demiurga, jak instruuje herce Jiřího Mádla pojídajícího pstruha.

„Ukrojte vocas a ten vocas snězte,“ říká starý režisér. „A teď to vyplivněte, a to je smysl filmu.“ Je to vlastně loučení ve velkém stylu.

Celkové hodnocení 60 %