Jste kurátorem letošní komorní řady festivalu. Byl to náročný úkol?

Úzce spolupracovat s tak prestižním festivalem je velká radost a čest. Když vytvářím jakýkoliv program, vždy doufám, že publikum přijme mé nápady. Pražské publikum je fantastické, ale dokud se koncerty opravdu neodehrají, nevíte, jaký na konci budete mít pocit.

Daniel Hope je skvělý houslista.

Daniel Hope je skvělý houslista.

FOTO: Dvořákova Praha

Vybíral jste umělce a repertoár úzce spojené s hudbou Antonína Dvořáka. Který z příběhů ukrytých v programu, jenž jste připravil, je pro vás inspirující?

Antonín Dvořák je génius, proto jsem si chtěl být jistý, že spojení s ním bude silné napříč koncerty. Část programu je proto zaměřená na jeho přátele, kolegy a v případě Erwina Schulhoffa dokonce na jeho žáka. Pokud bych ale měl vybrat jeden koncert, byl by to pravděpodobně Dvořákův Klavírní kvartet a Klavírní kvintet. Jsou to dva mé nejoblíbenější kusy komorní hudby vůbec. Líbí se mi, že Klavírní kvintet v roce 1888 v Praze slyšel Čajkovskij a později si poznamenal, že se mu moc líbí.

Zmínil jste Erwina Schulhoffa, jehož hudební kariéru umlčeli nacisté. Životem hudebníků poznamenaných druhou světovou válkou se zabýváte konzistentně. Kdy vás to téma poprvé zaujalo?

Asi před sedmnácti lety jsem cestou z koncertu poslouchal v autě rádio. Skladba, kterou zrovna hrálo, byla tak fascinující, že jsem musel zastavit a počkat, abych zjistil, kdo to je. Bylo to Smyčcové trio od Gideona Kleina. Byl jsem tou kompozicí tak okouzelný, že jsem začal pátrat dál a našel tucty skladatelů, kteří byli uvězněni v Terezíně. Kromě Kleina jsem objevil autory, jako jsou Hans Krása, Pavel Haas nebo Viktor Ullman.

Tehdy jsem také objevil Schulhoffa, který byl v jiném koncentračním táboře, ve Wülzburgu. Jeho hudba je mocná, nekompromisní a plná života. Byl jsem tím tématem téměř posedlý, četl jsem, poslouchal a dokonce dělal rozhovory s přeživšími. Od té doby jsem o Terezíně natočil i dokument a nahrál dvě tematická alba.

Daniel Hope miluje hudbu Antonína Dvořáka.

Daniel Hope miluje hudbu Antonína Dvořáka.

FOTO: Dvořákova Praha - Bailey Davidson

Antonín Dvořák je jistě velmi významný skladatel. Čím je jeho tvorba blízká vám?

Jeho hudba je čistá magie. Dvořák pracuje s melodií jako nikdo jiný, jeho láska a užití tradičních motivů, nevyčerpatelná energie a čerstvost ho činí jedinečným. Myslím, že obzvlášť v komorní hudbě vypráví mnoho příběhů. Jeho dua, tria, kvartety, kvintety i sextety jsou mistrovská díla.

Pro nastávající sezónu jste se stal hudebním ředitelem Curyšského komorního orchestru. Jaká je vaše koncepce pro toto období?

Curyšský komorní orchestr znám od dětství. Je to první orchestr, který jsem kdy slyšel. Byl totiž rezidentním Menuhinova festivalu v Gstaadu, kde jsem vyrůstal. Poprvé jsem ho vídal s Yehudim Menuhinem. Stát se jeho hudebním ředitelem je pro mě obrovská pocta, ale zároveň mám pocit, že se vracím domů. Chci stavět na úžasné tradici jeho hudebníků. Naším prvním hostem ovšem nebude hudebník, ale skvělý herec Klaus Maria Brandauer, se kterým připravujeme několik hudebních a textových projektů.

Také chystám novou sérii Director’s Cut. Bude kombinovat rozhovory s důležitými osobnostmi Curyšské kultury s koncerty současné hudby v uvolněné atmosféře našeho koncertního sálu.

Váš otec byl aktivní v hnutí proti apartheidu. Jak jeho občanská angažovanost ovlivnila váš život?

Můj otec byl pro mě důležitý vzor. Vždy mě povzbuzoval k tomu, abych měl svůj názor a obhajoval ho. Mám velkou radost, že letos poprvé přijede během Dvořákovy Prahy do České republiky. Mockrát jsem mu o Praze vyprávěl.

Když jste byl malý chlapec, opustila vaše rodina Jihoafrickou republiku a přestěhovala se do Evropy. Matka získala zaměstnání u houslisty Yehudiho Menuhina. Jaké jsou vaše první vzpomínky na něj?

Je důvod, proč jsem se stal houslistou. Říkával, že jsem mu jako dvouletý chlapec spadl do náruče. Utekli jsme před apartheidem, usadili se v Londýně a rodičům brzy došly peníze. Neměli jsme kam jít. Za pět minut dvanáct maminka dostala dvě lákavé pracovní nabídky. Mohla se stát sekretářkou arcibiskupa z Canterbury nebo houslisty Yehudiho Menuhina. Vybrala si druhého a jejich spolupráce trvala dvacet čtyři let. Do jeho smrti. Náš život se okamžitě změnil. Vyrůstal jsem v jeho domě, kam mě maminka brávala, abych si hrál, zatímco pracovala.

Menuhin byl úžasně bezprostřední. Nechával své housle Guarneridel Gesù v otevřeném pouzdře na stole, nikdy je neodkládal. Brával je a hrál s takovou samozřejmostí, jako kdyby se napil vody. Jednou mi řekl, že člověk musí hrát každý den. Vysvětlil mi, že je jako pták a nikdo si nedovede představit, že by pták řekl, že je unavený a že dnes nebude létat. Zvuk jeho houslí mi dodnes zní v uších. Byl jedinečný a fascinujícím způsobem krásný.

Letos jste vydal album My Tribute to Yehudi Menuhin, poctu svému učiteli. Jaké pro vás bylo nahrávat ho?

Ve všech těch úžasných skladbách pro housle téměř není pasáž, u které bych se na chvíli nezastavil a nemyslel na něj. Yehudi říkal, že je můj hudební dědeček. Jsem rád, že jsme mu v roce 2016 mohli jako oslavu jeho nedožitých sta let vzdát s přáteli poctu v podobě alba. Jsem si jistý, že by ho miloval. Je to velmi osobní nahrávka, jsou na ní skladby, které jsme hráli spolu, nebo které byly složeny pro něj. Doufám, že ukazuje pestrost jednoho z nejlepších hudebníků - vizionářů, který kdy žil.