K případným festivalovým cenám možná, k divákům rozhodně ne. Prach prošel (bez ceny) loňským karlovarským festivalem, kde soutěžil v sekci Na východ od Západu, a rok poté vstupuje do kinodistribuce.

Za závěrečný školní film zasluhuje Zapletal absolutorium a nepochybuji, že jedničku dostal. Zvolené téma konečnosti života je pro mladé lidi dosti příznačné. Autor, který na scénáři spolupracoval s rovněž debutujícím Václavem Hrzinou, ho zpracoval srozumitelně. Prokázal, že dovede pracovat s herci, mezi nimiž vedl i dítě, což je obtížné. Z filmu je patrný talent pro kompozici obrazu a detailního, precizního vyjádření momentální nálady.

I jako festivalový film Prach obstojí. Zapletal natočil sice ne příliš originálně (divák po prvních pár minutách film snadno odhadne), ale zručně prakticky totéž, co jeho stejně naladění, zejména evropští kolegové. O experimentu rozhodně mluvit nelze.

Co je však hlavní – Prach vstoupil do kin, kde se za něj bude vybírat vstupné, a to je od společnosti Artcam doslova husarský kousek. Těžko si představit film méně vstřícný k dnešním nefestivalovým divákům.

Už ze zmíněných prvních minut je zřejmé, že tempo bude velmi, ale opravdu velmi pomalé. Předlouhé záběry na statické předměty připomenou pečlivě modelovaná obrazová nebo fotografická zátiší: s brýlemi a krajícem chleba se salámem, s mušlí a miskou...


Jenže Prach není výstava, ale film, a ten se od obrazu nebo fotky liší tím, že by měl nabídnout obrázky pohyblivé. To Zapletalovi ve škole buď nezdůraznili, nebo neposlouchal.

Děj, přesněji řečeno situace, do níž autor postavy instaloval, spočívá v tom, že asi padesátiletého muže kdesi na venkově raní po manželčině odjezdu do lázní mrtvice (příčinná souvislost není jasná) a do stavení se sjíždí jeden syn s manželkou, druhý se synem a s milenkou. Toť vše. Čas se zastaví a dál už je to celé jen čekání s minimem dialogů a bez jiných než vnitřních konfliktů. Jde přitom o vzácně shodné čekání na plátně i v sále. Postavy čekají na konec trápení s nevyléčitelnou nemocí, divák na konec trápení s filmem.

Herecky je Prach slušný, ale nezajímavý. I když nelze říci, že by vesměs méně známí herci své řemeslo nezvládali, jsou jejich postavy natolik mdlé a zaměnitelné, že by si s nimi těžko poradili i ostřílení matadoři. Minimalismus, z něhož se stala móda, se tak proměňuje v čiročirou nudu, která se postupně stává de facto bezobsažnou, neboť veškerý obsah je zřejmý až příliš brzy.

Woodyho Allena, který visí na plakátě v bytě jednoho z hrdinů filmu, by z Prachu musela ranit mrtvice stejně velká, jako jeho hlavní postavu. A stopa duchovního rozměru, o níž mluví distributor, je zaváta nánosem prachu, v nějž se obrátí česká kinematografie, pokud se bude dál ubírat tímto směrem.

Prach
Režie: Vít Zapletal, hrají: Radek Valenta, Hana Jagošová, Vojtěch Poláček a další. ČR 2015, 95 min.

Celkové hodnocení: 40 %