Článek
Co vás osobně nasměrovalo na hudební dráhu?
Když mi bylo třináct, chtěl jsem se hudbě věnovat ve škole. Ale moji učitelé mi nebyli příliš nápomocni. Nepodporovali mě v tom, abych studoval hudbu. Ve škole jsem se proto v tomto ohledu nerozvíjel.
Když ovšem z Ameriky přišla hudba Elvise Presleyho, Chucka Berryho a dalších, byl jsem nadšený. Líbil se mi ten zvuk a říkal jsem si, že se můžu naučit takhle hrát. Chtěl jsem umět hrát na akustickou kytaru, tak mi ji otec pořídil. Začal jsem se na ni učit a zamiloval jsem si to.
Brzy jsem potkal další chlapce, kteří na něco hráli nebo zpívali, a založili jsme kapelu. S ní jsem samozřejmě neprorazil, ale byl to začátek. Měli jsme i několik koncertů.
Co pro vás hudba v životě znamená?
Věnuji se jí už více než padesát let. To, co hraji, je důležité pro to, jaký z toho mám pocit. Je pro mě klíčové přinášet radost. Není to jen o úspěchu.
Když přivážím naši hudbu do různých zemí, cítím, že dělám to, co mám. Mám pocit, že takový je smysl mého života. Když vidím, že si publikum náš koncert užívá, je to velmi uspokojivý pocit.
To jste nejspíš spokojený člověk. Vaše hudba jistě za celou vaši kariéru přinesla radost mnoha lidem.
Doufám. Děláme od začátku muziku, která není politická. Je to zábava. Dbáme na silné melodie, chceme hrát hudbu, která zvedne náladu. Myslím, že v dnešním světě je přinášet něco, co si lidé užijí, pěkné. Rád bavím lidi.
Pocházím ze sedmdesátých let, což byla v historii hudby důležitá dekáda. Existovala spousta skvělých kapel a já jsem pyšný, že jsme součástí té generace. Navíc jsem díky hudbě získal vztah k mnoha zemím. V České republice jsme hráli několikrát a mám ji rád.
Nejslavnější sestava skupiny Slade.
V roce 1992 Slade opustili zakládající členové Noddy Holder a Jim Lea. Dva roky po jejich odchodu jste s kapelou natočili album Keep on Rockin’, které později vyšlo v reedici pod názvem Cum on Let’s Party. Jaké bylo natáčet desku bez dlouholetých parťáků?
Jiné. Když jste tak dlouhou dobu se stejnými lidmi a jste zvyklý s nimi nahrávat, je to pak zvláštní. Když jsem nahrával bez těch dvou, bral jsem to jako dobrodružství. Byla v tom lehká nejistota. Ale pak se to zlepšilo, vyzkoušel jsem si díky tomu něco trochu jiného.
Stejné to bylo s koncertováním. Ze začátku mi hodně chyběli, to je normální. Po pár měsících a letech to ale už bylo dobré. Uvědomil jsem si, že i když se v životě něco stane, musíte se posunout dál. Minulost nám zůstane, ale žít musíme v současnosti.
Já si to nyní užívám. Hraji s lidmi, které mám opravdu rád.
Vaše skladba Merry Xmas Everybody je jednou z nejhranějších vánočních písní. Je pravda, že spolu s celým vánočním albem vznikla v létě?
Ano, to album jsme nahráli v létě v New Yorku. Vyšlo samozřejmě o Vánocích. Pokaždé mě pobaví, když je horký letní den a lidi si tu píseň žádají. Hraju ji rád, i když kolem není ani vločka.
Co říkáte tomu, že rockovou kapelu velmi proslavila právě vánoční písnička?
Je to legrace. S nápadem na vánoční album přišla babička našeho baskytaristy. Vadilo jí, že každé Vánoce poslouchá tytéž písně. Netušili jsme, že to bude mít takový úspěch.
Jaké byly v sedmdesátých letech mezi kapelami vztahy?
Kolem nás se pohybovaly kapely jako Deep Purple nebo Led Zeppelin. Nebo třeba Elton John. Znali jsme je. Hodně z našich souputníků nás mělo celkem rádo, protože jsme se lišili.
Jistě, bylo to dost soutěživé prostředí, každý chtěl mít hity. Ale to je v pořádku, protože takové okolí vás posouvá dál.
V polovině osmdesátých let jste se vydali do Ameriky, kde se vám ale nepodařilo prosadit. Proč to tam pro vás nebylo snadné?
Bylo to opravdu složité. Jeli jsme tam několikrát. Když jsme se tam vydali poprvé, očekávala nahrávací společnost, že budeme největší událost od dob Beatles. Ale samozřejmě nikdo není Beatles. Nikdo z nás dopředu nevěděl, co nás tam čeká.
Spojené státy jsou obrovské. Nebylo to jako v Anglii, kde když jsme se dostali do éteru, znal nás každý. V Americe můžete bodovat v jednom státě a v dalším o vás nikdo nikdy neslyšel.
A tak zatímco doma jsme byli číslo jedna a měli velký úspěch, za oceánem nás nikdo neposlouchal a nepoznával. Bylo to pro nás těžké, možná jsme na to nešli dobře.
Nicméně i když jsme se tam úplně neprosadili, určité jméno jsme získali a dost amerických kapel nás sledovalo. Třeba Kiss nebo Aerosmith. Mělo nás rádo mnoho hudebníků, kteří později uspěli. To nás moc těšilo. Nicméně vrátili jsme se domů a už se téměř nikdy do Ameriky neohlédli.
Říkáte téměř, protože později jste přece jen zaznamenali úspěch i za oceánem.
Ano, v roce 1983 jsme měli singl My Oh My a nejen díky němu bylo album The Amazing Kamikaze Syndrome velice úspěšné.
Na tomto albu je i píseň Run Runaway, což jsou společně s My Oh My vaše možná obecně nejznámější písně i v České republice.
To je možné. Díky těmto písním jsme se nakonec do Ameriky ještě jednou podívali. Jeli jsme na turné s Ozzym Osbournem. Museli jsme se ale po několika koncertech vrátit, protože náš baskytarista Jim onemocněl.
Každopádně bylo zvláštní znovu po deseti letech USA navštívit. Jako by Američanům naše poselství došlo až tehdy.
Pomohlo nám i to, že kapela Quiet Riot nahrála coververzi naší písně Cum On Feel The Noize. Lidé se tam díky ní dozvěděli, že existujeme.
Mrzí vás, že jste v USA nedosáhli stejného věhlasu jako v Evropě?
Není čeho litovat. Mám štěstí, že celý život miluji svou práci. To se každému nepoštěstí.