Patří Julie k vašim vysněným rolím?

Vlastně nemám vysněné role. Přeji si, aby mé postavy měly nějaký vnitřní konflikt, byly zajímavé. Pak jsou to vysněné role. Julie mi ale nikdy nepřišla dost dramatická. Dřív jsem ji vnímala jako unylou vzdychající holčičku, teprve teď, když ji hraju, jsem poznala úplně jinou Julii, která má v sobě daleko víc životní síly, než jsem tušila.

Jaká tedy je vaše Julie?

Aktivní a přitom osamocená bytost. Všechny ostatní postavy mají nějakého parťáka, ale ona je nejčastěji sama, a když mluví o lásce, jsou to většinou monology k sobě samé. Nikdo jí nerozumí, je hrozně opuštěná a všechno musí řešit sama. Dřív jsem ten stav chápala jako pasivitu, ale opuštěnost neznamená unylost. Ona může být opuštěná, lítostivá, vzteklá, naštvaná, ale to vše ji vede k aktivitě. Je to holka, která chce vypadnout z rodinného hnízda.

Není v té touze vypadnout z rodinného hnízda spojitost s dnešními mladými dívkami?

Myslím, že ne, my jsme ztracená generace, můžeme všechno a nevíme, co se sebou, na rozdíl od Julie, která v tom má jasno.

Pro mě ta hra – a ať to zní jako sebevětší klišé – není o ničem jiném než o obrovské lásce, která láme skály. A je to krásné. Protože Romeo a Julie žijou ve světě, kde opravdové lásky není nikdo schopen, ale oni dva jediní láskou nepohrdají. A jsou pro ni ochotni udělat cokoli.

Je vám takový postoj blízký?

Tak velká láska mi určitě blízká je, i když je pravda, že v každém věku vnímáte lásku jinak. Moc dobře si pamatuju, jak jsem ji vnímala v patnácti, dneska už je to zase jinak. U Romea a Julie je to navíc láska na první pohled. Oni se milují střihem, od prvního okamžiku. A o to těžší je najít momenty, kdy jejich vztah narůstá, mění se v něco pevného.

Věříte na lásku na první pohled?

No jasně. Vlastně láska je to jediné, v co věřím. Ve všech podobách.

Čím je pro vás role Julie těžká?

Velké jeviště pro mě znamená úplně nové, nezvyklé herecké prostředky. To, co na kameru nebo na malém jevišti uhraju očima a myšlenkami, musím tady přelít do těla a do gest, aby k divákům dolehl smysl textu. A zároveň tam musí zůstat herecká přesvědčivost a přirozenost. Takže mě to nutí pracovat úplně jiným způsobem.

Ale mě baví dělat odlišné věci, jsem hrozně neklidný typ. Netěšilo by mě dělat divadlo, nebo cokoliv jiného jen jedním způsobem. Mě na herectví baví právě ta pestrost, těší mě zkoušet nové věci a nezaškatulkovat se. Potkávat a učit se. Hrát si. Shakespearova tragédie pod širým nebem je pro mě něco úplně nového.

Takže to beru jako výzvu. I to byl jeden z důvodů, proč jsem nabídku ze strany Letních shakespearovských slavností přijala. Dalším byla práce s režisérským duem SKUTR.

Co vás bavilo na zkoušení se SKUTR, tedy s Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským?

Všechno. Jsou přesvědčeni o svém stylu a já se rozhodla jim plně důvěřovat. Mají totiž jednu důležitou vlastnost, která mnoha režisérům chybí – mají rádi herce, s nimiž pracují. Zní to jako banalita, ale banalita to rozhodně není. Vědí, proč si vás vybrali, co od vás očekávají a nenechají vás se v tom utopit. Spolupráci s nimi jsem si vážně dost užívala.

Stejně tak stojím na jednom jevišti poprvé i s Honzou Sklenářem a je to moc příjemné partnerství. Ale to vlastně platí o celém hereckém obsazení, které je krásné a zvláštní.