Úprava Tomáše Vůjtka a režisérky Janky Ryšánek Schmiedtové zbavila text konkrétních historických odkazů a s nimi odstranila i politicko-mocenskou rovinu Hamletova příběhu. Zůstal komorní, více méně rodinný příběh zločinu a trestu zasazený do obecně zhýralého světa, jehož symbolem je obří pohovka, na které se rozvaluje vrah bývalého krále Claudius se svou bývalou švagrovou, nyní manželkou Gertrudou.

Obří šedá pohovka funguje i jako hradby a zdi, po nichž se dá zručně lézt a padat z nich, její úložný prostor se posléze mění v monstrózní hrob se zrcadlovými stěnami pro mrtvou Ofélii. Druhým nepominutelným scénickým objektem je naddimenzovaná omšelá plastová socha ledního medvěda, jehož existence zůstává záhadou - alespoň do chvíle, kdy se na scéně objeví duch mrtvého krále Hamleta (Jan Fišar) zahalený v bílém kožichu. Na to, aby se ale tato asociace propojila, natož aby se medvěd stal trčící připomínkou Hamletova úkolu pomstít vraždu otce, by se s ním muselo nakládat daleko vynalézavěji, než se v inscenaci děje.

Jan Vápeník jako poživačný a sebevědomý král Claudius

Jan Vápeník jako poživačný a sebevědomý král Claudius

FOTO: PaS de Theatre

Ostravský Hamlet má zajímavý a dynamický start, šermuje se tu slovy i noži, nikdo nikomu nevěří a nejlepší výbavou do života je právě ostrý a dlouhý nůž. Jenže postupně se inscenace rozplývá v povšechné obecnosti, kdy všichni herci kultivovaně říkají text, ale to, co je za slovy, se pouze více či méně povrchně ilustruje. Neurčitost tohoto Hamleta posilují i kostýmy sahající od wildeovské konverzačky až kamsi k současným módním kreacím.

Přesto je tu několik slibných scén - třeba ta, když se Hamlet s Ofélií něžně kočkují za opěradlem obří pohovky a své repliky vědomě adresují skrytým pozorovatelům. Anebo Oféliino šílenství, kdy výborná Pavlína Gajdošíková přejde k drásavému, bluesově-rockovému zpěvu, který její propad do zoufalství postihne daleko lépe než jakákoli slova. Škoda že této její polohy režie nevyužila více.

Tomáš Savka v titulní roli překvapil soustředěným a precizním slovním projevem, Shakespearův text v překladu Jiřího Joska říká s konkrétní, věcnou zacíleností, po smyslu a s osobním zaujetím. To, co mu schází, je vnitřní motivace, ona hamletovská trýznivá nutnost úkolu, který před něho postavil fakt otcovraždy. Savkův Hamlet působí jako klidným lehce sebeironický a racionálně uvažující muž, který přichází na jeviště už se zformulovaným názorem, místo aby se rodil v dráždivém divadelním „teď a tady“ před očima diváků.

Ostatní herci odvádějí solidní očekávatelné výkony - Jan Vápeník zhýralého, poživačného a sebevědomého Claudia, Miroslav Etzler dobrosrdečného, naivně užvaněného a milujícího otce Polonia, Dana Růžičková atraktivní Gertrudu, které schází výraznější proměna po dialogu s Hamletem. Příjemným oživením je zemitě filozofující Hrobník Františka Večeři.

Ostravský Hamlet je kultivovaným seznámením s nejslavnější Shakespearovou tragédií pod širým nebem, při níž se diváci i zasmějí (bohužel i tam, kde je to na úkor dramatické situace), ale že by je inscenace zvedla ze židlí, to nikoli. Na Pražském hradě se hraje ještě v úterý a středu.

William Shakespeare: Hamlet
Úprava a dramaturgie: Tomáš Vůjtek, režie: Janka Ryšánek Schmiedtová, scéna: Lucie Labajová, kostýmy: Katarína Kováčiková, choreografie: Adéla Laštovková Stodolová, hudba: Jan Burian. Premiéra 20. 7. na Slezskoostravském hradě Ostrava, psáno z pražské premiéry 25. července na Pražském hradě.

Celkové hodnocení: 60 %