RECENZE: Stísněnost petrohradských komunálek

Kniha vypráví o osudu skupiny žen žijících pospolu po válce v petrohradských komunálkách. Vystupují v ní tři starší ženy, mladá, těžce pracující a nemocná Antonie a její malá dcera Zuzanka. Antonie pracuje, aby všechny uživila, a o její dítě se starají stařenky. Ty o dívenku s láskou pečují, zároveň se snaží utvářet si ji k obrazu svému a potají ji pokřtí na Sofii. V jejich lásce a péči prosakují známky tehdejší bídy.

Kvůli novému svetru je třeba rozpárat vlastní, pro udržení mouky bez plísně je nutné vyrazit na skládku a ze starých prken páčit hřebíky.

Čižovová své vyprávění skládá trochu jako dramatický text. Ten tvoří spíše textové útržky, dějové fragmenty s hojným počtem dialogů. Nesynchronizovaně, bez hranic a bez pravidel se střídají vyprávěcí hlasy pěti zúčastněných žen. Autorka místy zdánlivě zakopává o klišé, ovšem ta jsou jimi jen do momentu, kdy si čtenář uvědomí, že toto je jejich prapůvod, původní předobraz a tristní realita.

Píše o drsné době, vypráví o okamžicích na hranici bídy, odkud nenápadně sklouzává k nedůležitým a přitom zásadním detailům. Zachovává lidskost, až přirozenou ženskou marnivost.

Autorka je původně ekonomka, beletristické švitoření jí proto zjevně není ani trochu vlastní. Svá sdělení nekamufluje do metafor, vypráví přímočaře, sděluje jasně a na rovinu. O letmý půvab v poetice se pokusila snad jen jedinkrát, když malému děvčeti vtiskla němotu a jako jediný prostředek komunikace s okolím jí určila dětské kresbičky.

Román může svým názvem a velmi povrchním náhledem budit jisté feministické vibrace. Sama autorka však zdůrazňuje, že o ženskou pospolitost jako takovou tady vůbec nejde.

Snažila se přiblížit čtenáři svět, ve kterém muži téměř vymřeli, ve kterém ho války připravily o muže, o syny, otce i dědečky a ženy se tak nutně musely postavit na jejich místa. Ženy rázem musely navzdory kruté nelítostné době zastat v rodině svou i mužskou roli, musely se stát svým dětem matkou i otcem zároveň. Čižovová zároveň ukazuje, že doba nedávala prostor pro sebelítost, dala jedinou šanci přežít, pokud pro to člověk udělal vše.

Čas žen je od většiny ruských románů, které se k poválečné tematice vrací, odlišný. Není totiž prvoplánově kritický. Ač rozebírá politickou i sociální sféru té doby, nastiňuje i stranu lidskou, vykresluje, kterak v neštěstí mohlo vznikat štěstí. Dívka, která ztratila matku, našla rodinu ve třech „babičkách“. Bez nich by byl její osud zpečetěn pravděpodobně ještě více chudobou prolezlým ústavem s naprostou absencí mateřské lásky.

Bezútěšnost života v Sovětském svazu je v textu všudypřítomná. Čas žen je především výpovědí, zprávou pro svět, která má informovat o zásadním momentu ruských dějin. Čižovová si evidentně nepřeje, aby byl kdy upozaděn, nebo snad zcela zapomenut.