Hlavní hrdinou je básník Jaromil, který, i díky své mamince, nabyde pocitu, že oplývá výjimečným talentem a pohledem na svět. Po krátké mladické koketérii s avantgardními směry, konkrétně surrealismem, přilne po roce 1948 k socialistickému realismu, v němž jeho přebujelé ambice nacházejí konečně naplnění. Jaromilovi totiž nejde o poezii jako takovou – je to pro něj spíše zaměnitelný nástroj pro to, jak být oceněný a chválený.

Nenechavou touhu po uznání a přijetí okolím má ostatně společnou se svou matkou. Díky ní tak oba nejsou schopni autenticity a namísto toho stále něco hrají a předstírají ve strachu, aby je jejich okolí nezavrhlo.

Když má například Jaromilova matka krátký poměr s malířem, jenž je zároveň synovým mentorem, rozmýšlí si namáhavě dopředu způsoby, jak působit před svým milencem spontánně a nápaditě. Milostný poměr se tak pro ni stává sérií obtížných domácích úkolů, jejichž zvyšující se náročnost není od určitého okamžiku schopna unést. A podobně jako ona také Jaromil žije v domnění, že je nezbytné neustále bdít nad obrazem sebe sama, který vystavuje před ostatními.

Touhu kontrolovat a ovládat nakonec uplatní v případě bratra své milenky. Po jistém nedorozumění ho totiž nahlásí policii jako člověka, který se chystá utéct na Západ.

Jaromilovo rozhodnutí informovat úřady však nevyrůstá z přesvědčení mladého komunisty, který chce tmelit společnost; je to výsledek nejistoty, žárlivosti a také radosti, jakou přináší uplatňování moci nad životy jiných. Ve výsledku však Jaromil do problémů nezavede jen bratra své milenky, ale i samotnou milenku, a o to mu v žádném případě nešlo…

Dohlížející a trestající aparát

V těch nejlepších světových tragédiích se hrdinové nedopouštějí zlých skutků proto, že by byli sami zlí lidé. K špatnostem dochází z nedorozumění, omylu či špatné interpretace. Z tohoto napětí mezi prvotním, často nevinným záměrem a jeho fatálními důsledky vyrůstá vědomí tragičnosti. Jak málo stačilo, aby k ničemu nedošlo!

A právě něco podobného lze sledovat u Kunderových hrdinů z 60. let. Ať už jde o Ludvíka z Žertu, hrdinu povídky Nikdo se nebude smát ze sbírky Směšné lásky nebo právě Jaromila. Začátky jejich konání, jež vyústí v hořký konec, jsou vždy docela pochopitelné – Ludvík i hrdina povídky chtějí provokovat a oba chovají přílišnou důvěru ve vlastní důvtip.

Jaromil zase uvěří malé lži své milenky, která si vymyslí bratrovy emigrantské úmysly proto, aby předešla dalšímu z žárlivých výstupů. Jakmile se však roztočí kola dohlížejícího a trestajícího aparátu, je na veškeré vysvětlování pozdě.

Žádný z hrdinů nemá moc celou zrůdnou mašinérii zastavit, a ta tak nakonec svědomitě a brutálně zpracuje vše, co se jí připlete do cesty. Ten, kdo chtěl spoluvytvářet dějiny či „osedlat koně svého příběhu“, jak se píše ve zmiňovaných Směšných láskách, je nakonec smeten a udupán.

„Lyrik nemusí nic dokazovat, jediným důkazem je patos prožitku,“ píše Kundera v knize Život je jinde, a čtenář tak rozpoznává autorův obvyklý kritický postoj k lyrickým sklonům člověka. I díky tomuto tématu je kniha nadčasovým dílem. Rizika lyrismu coby rétorické vábničky některých politických směrů, které nabízejí absolutní řešení pro cokoli, si ostatně dobře uvědomujeme i dnes.

Celkové hodnocení 90 %

 

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: