Proč by měli lidé na Bohemia JazzFest přijít?

Samozřejmě hlavně kvůli skvělé hudbě. A také proto, že slovo fest chápu jako oslavu, možnost být ve společnosti dalších lidí a mít pohodu. Bohemia JazzFest je tedy oslavou hudby i toho, že jsme normální slušní lidé, kteří si rádi poslechnou dobrou muziku a třeba se přitom i rádi napijí.

Jaké pití je spojené s jazzem?

K jazzu asi nejvíc patří víno. Většina jazzmanů, které znám, ho pije. Někteří docela hodně, a někteří mu i rozumí. Jazzmani cestují po světě z místa na místo a snahou velké většiny z nich je ochutnávat místní nápoje.

Hudebníci jsou citliví lidé, a tak není divu, že jsou schopni rozeznat druhy a ročníky vín. Dobré určitě je mít spojení s místními, protože ti vás provedou krajem a doporučí, které víno je dobré a které úplně excelentní.

Každý koncert je odlišný a všichni to očekávají.

Ani ti nejslavnější jazzmani se obyčejně nemusejí skrývat před svými fanoušky. Paul McCartney, na jehož koncertu jsem nedávno v Praze byl a byl jsem z něho nadšený, se ubytuje v drahém hotelu a místní speciality možná ani neochutná. Jazzmani si ve styku s místními lidmi naopak libují.

Vy jste také milovník vína?

Ano, jsem. Ale v poslední době mě zajímají i piva od malých výrobců. Na letošním Bohemia JazzFestu představíme deset malých pivovarů, lidé si budou moci vybrat a ochutnávat.

I ve Spojených státech jsou v současné době malé pivovary velmi populární. Před patnácti lety tam nic takového nebylo. A myslím, že popularita malých pivovarů roste i v České republice. I pivo k jazzu patří.

Všiml jsem si, že v letošním roce se festival uskuteční v méně městech než loni. Proč?

Nebudeme hrát v Prachaticích. Hlavním důvodem je to, že jsme na festival sehnali méně peněz než v minulých letech, a tak jsme se museli uskromnit. Mohli jsme buď snížit uměleckou kvalitu akce, což se nám udělat nechtělo, anebo vyjet na méně míst.

Přesto je Bohemia JazzFest velkou propagací České republiky…

A to je ten důvod, proč jsou našimi letošními generálními partnery CzechTourism a ministerstvo pro místní rozvoj. Moc si toho vážím a jsem nadšený, že spolupracujeme.

Jazzman Rudy Linka

Jazzman Rudy Linka

FOTO: Lucie Levá

Loni v květnu vyšel článek v londýnském vydání The Wall Street Journalu, který označil Bohemian JazzFest za jednu z deseti akcí, na které má cenu se v létě v Evropě zastavit. The Wall Street Journal vychází v nákladu dva milióny kusů a na jeho internetové stránky chodí třicet miliónů lidí. To je neskutečné množství těch, kteří se o festivalu dozvěděli.

Letos v dubnu pak udělala cestovní společnost Leger na svých webových stránkách přehled nejlepších evropských jazzových festivalů. Mezi švýcarským Montreaux Jazz Festivalem, nizozemským North Sea Jazz Festivalem či Umbria Jazz Festivalem je i Bohemia JazzFest. Od té doby mi od různých evropských cestovních kanceláří chodí informace, že plánují na náš festival zájezd.

Loni na podzim jsem na dotaz, kdy festival bude, ještě odpovídal, že nevím, jestli vůbec bude. To je vždy velká otázka, protože se rok co rok musí překonat tolik problémů, že pak vidím každý další ročník jako takový malý zázrak. Je to výsledek práce mnoha lidí na dvou kontinentech.

Pomáhá popularita festivalu i po stránce programové?

Samozřejmě. Jazzmani o něm vědí a chtějí na něm hrát. V téhle branži navíc platí, že pokud má akce renomé, může mít hvězdy laciněji, protože když se stane, že někdo hraje na Bohemia JazzFestu, ale recenze vyjde v The New York Times, DownBeatu nebo Süddeutsche Zeitung, je to vlastně daleko cennější než honorář.

Seděl jsem v lednu v New Yorku na setkání organizátorů velkých jazzových festivalů, kteří společně vytvářeli program tak, aby velká hudební esa mohla vystoupit na co nejvíce z nich. Carlo Pagnotta, ředitel Umbria Jazz Festivalu, se mě zeptal, jaký je náš rozpočet. Řekl, jsem že dvanáct miliónů, a on byl v šoku, že je to tak málo. To ale netušil, že jde o dvanáct miliónů korun, ne dvanáct miliónů eur, jak se přirozeně domníval.

Bohemia JazzFest se díky dobrému jménu a tomu, že si ho všimla média, dostal do společnosti festivalů, mezi které finančně vůbec nepatří. Je to něco jako když Island porazil na mistrovství Evropy v kopané Anglii. Tedy něco neskutečného.

Koho z festivalového programu byste doporučil?

Třeba kubánskou kapelu Harold Lopez-Nussa Trio, která bude hrát v Praze, Liberci a Brně. Naprosto mě nadchla, a tak vím, že nadchne i diváky festivalu. Lopez-Nussa je z hudební rodiny, před pěti lety vyhrál jazzovou soutěž v kanadském Montrealu a podle mě je jeden z mála naprosto vyzrálých hudebníků mladé generace.

Častokrát mám pocit, že kubánští hudebníci chtějí být za každou cenu virtuozové. Viděl jsem to na vlastní oči v Havaně. Na piano, které je ve stavu, že by na ně jinde nikdo nehrál, hrají muzikanti těžkou skladbu Rachmaninova a dřou, protože věří, že to je pro ně cesta z ostrova. Lopez-Nussa ale takový není. Je opravdový, přirozený talent. Je mu devětadvacet let, a když začne hrát, je v tom všechno, co v dobré hudbě má být – melodičnost, drama i virtuozita.

Mám v plánu najít nějakou učitelku latinsko-amerických tanců a požádat ji, aby před jeho koncertem na pódiu nějakými jednoduchými cviky uvolnila divákům i mně boky a my potom mohli na Lopeze-Nussu lépe tančit.

Přijede nějaká jazzová legenda?

Přijede Charles Lloyd. Je mu sedmdesát osm let a byl první jazzman na světě, jehož deska se prodala v množství miliónu kusů. Bylo to v šestašedesátém roce. Také hostoval na deskách Beach Boys nebo The Doors, byl kamarád Jimiho Hendrixe a jedna jeho sedmnáctiminutová písnička se objevila v popové hitparádě. To se mohlo stát jenom v šedesátých letech, protože tak dlouhou skladbu by později nikdo do podobné hitparády nezařadil.

V roce 1967 jel Lloyd s kapelou na turné do Sovětského svazu. Zastavili se také v Praze a hráli v Lucerně. Mně tehdy bylo sedm let, a i když jsme bydleli jen pár ulic od Lucerny, nikdo mi nic neřekl...

A teď si představte, že když jsem se domlouval s Českou televizí na tom, který koncert na letošním Bohemia JazzFestu natočí, rozhodla se pro pražský s Lloydem. Jen tak mimochodem mi při schůzce k festivalu lidé z televize řekli, že mají natočený Lloydův koncert z roku 1967. Je to černobílý záznam, lidé v Lucerně visí na balkónech a atmosféra je naprosto neopakovatelná.

Není programu na obtíž, že někteří hudebníci vystupují na více místech?

Vůbec ne, naopak. Cílem popu je, aby živý koncert zněl co nejblíže studiové nahrávce. V něm je to přirozené. U jazzu je to ale jiné. Každý koncert je odlišný a všichni to očekávají. K tomu přijde jiné prostředí a jiné obecenstvo, a konečný výsledek je úplně stejný jako u vína – ta samá odrůda chutná úplně jinak, protože vždy záleží na místě, na kterém roste, a na počasí toho léta.