RECENZE: Ozzy se překonával, Black Sabbath mávali

Bylo to tak i ve čtvrtek večer v pražské O2 areně, zaplněné po okraj, vyprodané již několik týdnů před samotnou událostí. Že to tak dopadlo, bylo skvělé i proto, že legendární kapela, která svým stylem kladla základní stavební kameny heavy metalu a velmi dobře se vyzná v hard rocku, přijela do České republiky nejspíš naposledy. Je na rozlučkovém turné, které se příznačně jmenuje The End Tour.

Z původních členů Black Sabbath jsou dnes v sestavě tři. Kromě charizmatického kvílivce Osbourna ještě kytarista Tony Iommi a baskytarista Geezer Butler.

Na probíhající koncertní sérii jim pomáhají bubeník Tommy Clufetos a hráč na klávesy a kytaru Adam Wakeman, který byl ale na pódiu postaven výrazně stranou.

V úvodní skladbě nazvané Black Sabbath ještě nebylo jasné, jestli zpěv a hlas Ozzyho Osbourna vydrží. Trochu se hledal a jako by zkoušel, co si může se svými hlasivkami dovolit. Potom ale chytil vcelku správný dech, odpovídající živému koncertnímu zpěvu. Svým podáním dával písním tradiční smysl a postupně bylo patrné, že si vystoupení užívá.

Přesto jsou skladby Black Sabbath v koncertních verzích z velké části postavené na instrumentálních plochách. Iommi a Butler jsou sehraní jako málokdo na scéně, navíc jim výrazně pomohl zvukař, takže v celé hale bylo slyšet jak elektrizující tóny Iommiho kytary, tak mlaskání, vzdychání a řinčení Butlerovy baskytary.

Clufetos je znamenitý bubeník. Od první chvíle na sebe svou hrou poutal pozornost, a když po skladbě Rat Salad přišel čas na jeho sólo, vyprofiloval se jako definitivně ostřílený hráč. Pravda, kdyby jeho extempore bylo co do délky poloviční, spádu koncertu a touze diváků slyšet hlavně skladby Black Sabbath by to prospělo.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy tahle birminghamská kapela psala historii, nicméně byla bubenická sóla součástí všech poctivých rockových koncertů, a tak k téhle partě patří i v současnosti.

V porovnání s mnoha mladšími rockovými kapelami bylo obdivuhodné, že si Britové vystačili na pódiu sami. V základním rockovém obsazení hravě dosáhli soundu, který ctil blues jako základ a proplétal v sobě vlivy tvrdé muziky sedmdesátých let. Zvuk koncertu byl masivní a všeobjímající a Ozzy Osbourne se v něm nakonec vůbec neztratil, jak se mohlo v prvních třech skladbách možná i zdát.

Kapela využila obrovskou projekční plochu nad pódiem, jinak ale scénu zdobila jen ona a její nástrojová aparatura. Naprosto to stačilo k tomu, aby její zamávání na rozloučenou bylo pádné a důstojné. Až se chce napsat, že měla-li by se nadále těšit tak dobré koncertní kondici, je její pomyslné zamávání na rozloučenou velkou ztrátou.

Před Black Sabbath vystoupili kalifornští Rival Sons. Netřeba pochybovat o tom, že jejich hutnému blues rocku propletenému s hard rockem byli vzorem právě Black Sabbath. A učili se dobře, protože přesně taková hudba před vystoupení legendy patří.