Proč jste se rozhodli pojmout koncert tak netradičně?

Před rokem a půl jsem dostal nabídku od ČT art, abychom nahráli hodinový koncert Robert Balzar Tria. Od začátku jsme věděli, že nechceme natáčet klasický koncert v klubu, kde to vypadá stále stejně, a že to musí být pojato originálně. Měli jsme více variant, třeba kdyby v den natáčení pršelo, přemístili bychom se do ateliéru k našemu známému výtvarníkovi. Nakonec ale vyhrál les.

Věděli jste hned, ve kterém lese budete natáčet?

Dlouho jsme hledali. Lesů je v České republice spousta, ale my jsme věděli, že musíme najít nějaký vzdálenější civilizaci, aby v něm byly jen přirozené ruchy. Hrozilo, že jakmile v přilehlé vesnici začne štěkat pes nebo někdo řezat dřevo, může být po natáčení. Bylo jasné, že všechno nahrajeme naživo a nic nebudeme upravovat. Namířili jsme tedy nejprve do vojenského prostoru Libavá. Našli jsme si tam místo, na kterém bychom mohli natáčet, ale když ho jel čtrnáct dnů poté obhlédnout kameraman, zjistil, že tam vykáceli stromy. Poté ještě ten prostor napadl kůrovec a my na něj museli zapomenout.

Kde jste hledali dál?

Shodou okolností jsem o celém záměru hovořil s kamarádem z Poličky. Říkal mi, že u nich jsou krásné lesy a navíc zná hajného, takže nebude problém se domluvit. Ideální místo jsme nakonec našli v Borové, asi deset kilometrů od Poličky.

Nahrávalo se v lese dobře?

Výborně, protože les je nejlepší studio. Není v něm takzvaný efekt místnosti, zvuk se netluče o stěny a podobně. Dnes už také víme, že jehličnatý les je zvukově lepší než listnatý a roli hraje i to, jestli je sucho, nebo vlhko. Tři měsíce jsme běhali po lesích s bubínkem a basou a hledali místo, které je po akustické stránce nejlepší.  Nakonec jsme koncert natočili akusticky, bez jakéhokoli aparátu, jenom na mikrofony. A natočili jsme i zpěv ptáků nebo vítr, který si pohrával s korunami stromů.

Robert Balzar by se rád do lesa někdy vrátil.

Robert Balzar by se rád do lesa někdy vrátil.

FOTO: Lucie Levá, Právo

Je les pro jazzového muzikanta inspirativní?

Inspiroval nás hned na začátku. Řekli jsme si, že když jdeme nahrávat do lesa, nebudeme přece hrát jako v jazz klubu. S tím vědomím také vznikaly skladby. Vlastně by se dalo říci, že byly složeny speciálně pro koncert v lese. První kompozice se jmenuje Alenka v říši divů a tímhle příběhem a atmosférou je celý koncert inspirovaný.

Na kolik pokusů jste jednotlivé kompozice nahrávali?

Album se jmenuje One Day, tedy Jeden den. To byla doba, za kterou jsme ho museli natočit. Skladby jsme nahrávali maximálně natřikrát, přičemž jsme nakonec většinou vybrali druhý pokus.

Budete je při koncertech prezentovat stejně, jako jsou zachyceny na nahrávce?

Abych řekl pravdu, některé jsou dost volné a nabízejí prostor pro improvizaci. Baví nás to tak a hudebně naplňuje, rádi bychom tento princip zapojili i do svého klasického jazzového hraní. Na albu jsou ale i skladby, které jsou takříkajíc uzavřené a forma je daná.

Zahrajete je ještě někdy v lese?

Původně jsme zvažovali, jestli na natáčení nepozveme publikum, aby to byl koncert se vším všudy. Nakonec jsme od toho upustili a rozhodli se ponechat skladby v intimní atmosféře lesa. Možná se ale někdy koncert v lese uskuteční, to nevylučujeme.

Co tento projekt pro uměleckou cestu Robert Balzar Tria znamená?

Je velice zásadní. Nejenom kvůli prostředí, ve kterém se natáčelo, ale také proto, že je to první nahrávka v novém složení Robert Balzar Tria. Jirka Levíček je skvělý pianista a skladatel, Kamil Slezák výtečný bubeník, který do kapely přišel loni. Celý ten koncept byl emotivní nápad, který se nám podařilo dotáhnout do konce.