Jaký je život dětské hvězdy?

Všechno, co dělám, je zábavné. A mě to nejen baví, ale i zajímá, chtěl bych něco z toho studovat. Ale možná bych chtěl být spíš režisérem nebo kameramanem než hercem.

Však už jim koukáš „pod prsty“ pěkně dlouho... Kterou roli si pamatuješ jako první?

Nevím, jestli to bylo v seriálu Bazén, nebo až Velmi křehké vztahy, ale pamatuji si scénu, ve které se moji filmoví rodiče hádali o peníze a já jsem je mezitím rval do nějaké plyšové hračky. Víc si toho pamatuji z natáčení filmů Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, kam mě obsadila paní Poledňáková. To už mě hrozně bavilo a taky to pro mě byla velká čest, že si mě vybrala taková dáma.

Poslyš, nemáš tahle slova nějak moc nacvičená?

Já vím, ono už to tak pomalu vypadá, ale je to pravda. Jsem strašně rád.

Zajímal by mě život hvězdy mimo kameru nebo jeviště. Co škola?

Dobrá. Chodím do normální základky a oni mi docela tolerují, že občas chybím. A také je někdy pozvu na svoje představení – třeba na Mary Poppins, což je můj nejoblíbenější muzikál ze všech, ve kterých hraju. Letos mě učitelé i docela stihli zkoušet, zase tolik jsem nechyběl. Ale je pravda, že když chybím, musím všechno dopisovat na natáčení nebo v divadle. Takže jestli si někdo myslí, jak se mám, že nemusím chodit do školy, tak na to můžu říct, že podle mě je tenhle způsob učení větší zátěž.

A kamarádi, jak tě berou?

Myslím, že někteří kluci mi trochu závidí. Ale dřív to bylo těžší, teď už jsem si kamarády našel a začalo mě to s nimi ve škole bavit. Snažím se být normální kluk, chodit s nimi třeba na hřiště. Ale musel jsem se sám trochu snažit, aby mě ostatní vzali.

Pomohli ti v tom rodiče?

Pomohli, poradili. Já se s nimi bavím o všem, nemáme před sebou tajnosti, takže jsem s nimi mluvil i o tomhle. A teď to všechno možná čeká bráchu. Půjde do první třídy a taky už začíná točit. Hrál Ježíška v Andělovi Páně 2 a říkal, že ho to moc bavilo. A převzal po mně i roli v muzikálu Osmý světadíl, který se hraje v Kalichu.

Po prázdninách půjdeš do sedmičky, za dva roky na střední – už máš vybráno?

Pomalinku vybírám, mělo by se to už zaměřovat na režii nebo na kameru nebo i na něco na počítačích – moc by mě bavilo vytvářet animované věci. Také si myslím, že na takové škole bych si našel kamarády spíš.

V seriálu Vyprávěj sedí na klíně své filmové babičky Veroniky Freimanové.

V seriálu Vyprávěj sedí na klíně své filmové babičky Veroniky Freimanové.

FOTO: Archív ČT

Ty nehraješ jen ve filmu, v televizi a v divadlech, ale také moc pěkně na klavír. Nemáš toho už někdy dost, když ve volných chvílích musíš ještě cvičit?

Cvičení někdy otravné je a docela mě kolikrát štve. Ale na hodinách mě to baví.

Hodně hraješ v muzikálech, víš vůbec v kolika?

No asi bych to spočítal, ale já už si třeba v Divadle Na Brodwayi připadám jako doma, dělal jsem tam v Adamovi a Evě, Je třeba zabít Davida, ve Vánočním zázraku, Mýdlovém princi, Andílkcích za školou...

Mýdlový princ je retro muzikál – jak na tebe ta hudba působí?

Moc dobře! Mám rád písničky Vaška Neckáře, myslím, že to je moc dobrý muzikál, a klidně na to lidi zvu! Ostatně Neckářovy písničky jsem si zamiloval už díky pohádce Šíleně smutná princezna, tu jsem měl strašně rád. A na muzikálu jsem se s ním dokonce i poprvé setkal!

Jak bys ty jeho písničky doporučil svým vrstevníkům, v čem je jejich kouzlo?

Ve všem: v hudbě, v textech, v něm samotném, pro mě je to nepopsatelný pocit… Ale nevím, jestli by Vaška Neckáře poslouchali moji vrstevníci. Já si o sobě myslím, že jsem spíš na starší muziku, nejsem moc na tu současnou.

Ještě jsi nevyrostl a už jsi retro?

No, asi jo.