Nacisté i bolševici záhy pochopili význam „pohyblivých obrázků“. Po počátečním odsuzování této „pouťové zábavy“ se obě diktatury na film vrhly, protože byl ideální k zmanipulování naivního obyvatelstva. Zvláště v SSSR, kde byla běžná negramotnost a knihy by se k venkovskému obyvatelstvu dostávaly jen ztěžka, se kino stalo ideální zbraní. Protože ale nebyl dostatek sálů ani promítaček, prosadily se pojízdné kinovlaky.

Nacistický ministr propagandy Goebbels to měl o něco lehčí. V menším a civilizovanějším Německu měl kin hodně, filmový průmysl byl velmi vyspělý a Němci chrlili jeden propagandistický nacistický film za druhým. Po válce ovšem Leni Riefenstahlová tvrdila, že prý točila dokumenty.

Podrobnému rozboru jednotlivých propagandistických snímků, ruských i německých, jako Triumf vůle, Věčný Žid, Strýček Kruger, Alexandr Něvský nebo Pád Berlína, autor věnoval samostatné kapitoly.