Pravda, trvalo to jedenáct let, ale po středečním koncertu ve jmenovaném prostoru není pochyb o tom, že dnes již v tom nejlepším smyslu slova ambiciózní dílo vyrostlo do obřích a slušivých rozměrů.

Oproti původní verzi se zásadně změnilo. Nejde v něm již pouze o zajímavé či novátorské podání hudby starých mistrů a děl inspirovaných, nýbrž o kompaktní spojení onoho hudebního světa s vizuálním a také dějovým.

Celkový pohled na scénu.

Celkový pohled na scénu.

FOTO: Lucie Levá

Vivaldianno – Město zrcadel stojí vedle skladeb a hudebních nápadů Vivaldiho, Mozarta, Dvořáka a Jiřího Janoucha na poutavém životním příběhu italského skladatele. Ten se na pódiu odehrává mezi jednotlivými skladbami, je vyprávěn i v projekcích hrán a jeho vizuální ztvárnění patří k nejsilnějším momentům celého díla.

Přispěly k tomu herecké výkony promítané na obřím plátně, v nichž protagonisté mají na obličeji masku a své monology či dialogy doprovázejí pouze pohyby hlavy a očí. Libreto Tomáše Belka je jasné, dobře napsané a pokud jde o jazykovou stránku, příjemně zvukomalebné. Pro tuto část představení byly nadto velmi dobře vybrány hlasy herců, respektive jejich barva. Tento krok celé Vivaldianno výrazně posunul do sfér solidního a moderního audiovizuálního projektu.

Významně tomu napomáhá i obrazová složka projektu. Podepsal se pod ně japonský výtvarník a režisér Kosuke Sugimoto, jenž inicioval působivé animované divadlo doprovázející jak části hudební, tak mluvené. Jeho vizualizace je na pohled krásná, nerušivá, nenásilná.

Přirozeným základem představení samozřejmě zůstala hudba. Paradoxně se ale vizuální a hraná stránka dostala na její úroveň, což je dobře pro celé představení, méně již pro skladby jako takové. Místy totiž vyznívaly trochu monotónně a tím, že byly v O2 areně zvukově až příliš dokonalé a precizně odehrané, tahaly ve své atmosféře občas za pomyslný kratší konec linie celého představení.

Dvořák a spol. to ale s jejich délkou nepřehnali a velmi citlivě rozpoznali okamžiky, kdy je dobré přijít se změnou a posunout příběh vyprávěním a vizuálním ztvárněním o kousek dál. Ona navíc hokejová hala není pro prezentaci barokních skladeb, byť jsou přednášeny v chytrých crossoverových úpravách, úplně ideální místo.

Muzikanti při závěrečné děrovačce.

Muzikanti při závěrečné děrovačce.

FOTO: Lucie Levá

Ve velké hale pak koncertu citelně chyběla promítací plátna, na kterých by se odehrávalo to, co se děje na pódiu, co muzikanti hrají, jak se přitom tváří, jejich emoce i to, jak koncert společně prožívají. Při velkých produkcích je to dnes již běžná věc.

Přesto není divu, že o Vivaldianno – Město zrcadel projevili zájem významní světoví promotéři. V Praze ostatně začalo jeho světové turné, které bude pokračovat na podzim koncerty v Maďarsku, Pobaltí, Rusku nebo Německu. Následně se pak vypraví i na další kontinenty.

Vivaldianno – Město zrcadel
O2 arena, Praha, 8. června

Celkové hodnocení: 80 %