Článek
Na nekonečné bělosti stěn galerie nechal kurátor Michal Škoda rozvěsit velkoformátové černobílé fotografie jako obrazy starých mistrů. To je dobrá taktika, protože abstraktní témata děl připomínají slavné práce impresionistů a pointilistů. Kratochvíl v nich sice zachoval dokumentární esenci, ovšem rozšířil ji rozostřenou neuchopitelností. Hrubozrnná forma zobrazení navíc podporuje fantazii pozorovatele. Někde nám autor dává aspoň nenápadná vodítka, podle kterých můžeme snadněji dešifrovat, co vlastně na fotografii je. Občas se mihne stín postavy, klubko ostnatého drátu, kmen stromu, dámská lodička či silueta sochy Svobody.
Tam, kde hrají hlavní roli lidé, mají důležitou funkci jejich oči. Vystupují z oparu inverzní mlhy a mnohdy je to to jediné, co z postavy můžeme opravdu vidět. Zbytek už nechává tvůrce jen a jen na nás. Můžeme se pouze domýšlet, co vlastně zachytil, jaký příběh v jaké zemi na obraze probíhá. Nevíme často ani, co vnímáme v prvním plánu a co se nám zjevuje v těch následujících.
Fotografie Antonína Kratochvíla připomínají obrazy impresionistů.
Autor intenzivně pracuje s odlesky v oknech nebo výlohách, fotí přes zamžená skla, záclony či skrze paprsky světla. Umí danou skutečnost zdeformovat tak, aby působila zajímavě a obsahovala latentní prožitek.
Antonín Kratochvíl svými díly zhmotnil ideje antické myslitelské školy Eleatů, kteří byli nazývání zastaviteli celku. Jejich hlavní doktrínu charakterizovalo tvrzení, že pohyb představuje pouze optický klam a ve skutečnosti vůbec neexistuje. Když sledujeme vystavené práce, máme intenzivní pocit, že svět zamrzl v daný moment na věky věků.