Avizoval jste, že vaše nové album bude velmi osobní a otevřené. Myslíte si, že ona míra otevřenosti na něm je adekvátní?

Loni mi zemřel táta a já nevěděl, jak jinak se s jeho odchodem vyrovnat než právě hudbou. Ta by měla vyvolávat emoce a emoce by se do ní měly vkládat. Dělám to a pomáhá mi to. Ale je pravda, že kluci, kteří se mnou hrajou v kapele, mi vždycky říkali, jestli určité momenty nejsou přece jenom za hranicí. Já s tím nemám problém. Když chci o něčem rapovat a jsem o tom přesvědčený, tak to udělám.

Znamená to, že prvotním impulsem k takové otevřenosti byla smrt otce?

Určitě. Zemřel loni 11. července a já měl v té době připravenou asi polovinu desky. Po jeho odchodu začaly být skladby, které jsem napsal, dost depresivní a temné. V podstatě lze říct, že písničky na desce, které jsou našláplé a energické, vznikly předtím, než táta zemřel.

V první skladbě popisujete ten den…

Bylo to přesně tak, jak je to v té písni. Ráno jsem se s ním viděl. Měl jsem angínu, a protože na tom táta nebyl zdravotně dobře, odcházel jsem a řekl mu, že se večer ozvu.

Večer mi ale máma volala, že přijela záchranka a s tátou je to špatné. Poté zemřel.

Měli jsme úžasný vztah. Věnoval jsem se mu na sto procent a nemám žádné výčitky z toho, že jsem za ním nejezdil častěji. Jeho smrt byl ale velký zásah do mého života, a to se projevilo i na albu.

Jak na otce vzpomínáte?

Ovlivnil můj postoj k životu. Naučil mě, jak se chovat k lidem, jak přistupovat k tomu, co se mi v životě dostane do cesty, a jak se s tím vyrovnat. Vím, že byl šťastný. Byl to nejčistší člověk, jakého jsem znal. Nikdy nikoho nepomlouval, nikdy proti nikomu nic neměl, a když se objevil nějaký konflikt, mávl rukou a řekl, že lidé jsou různí. Mrzí mě jen, že se nedočkal narození mého syna Otakara, který přišel na svět loni v říjnu.

FOTO: Lucie Levá

Zanechal po sobě nějaké skladby nebo hudební nápady?

Existuje spousta demosnímků, které natáčel na šestnáctistopý magnetofon. Nabízel jsem mu, aby šel nahrávat do mého studia na počítač, ale on nevěřil moderní technice. Všechno je tedy na kazetách. Určitě se jeho nápady budu zabývat. Nechci je nikomu dávat, spíš čekám, až se to všechno trochu uklidní, naučím se hrát dobře na kytaru a některé skladby třeba jednou dokončím.

Na kytaru tedy hrát neumíte?

Rok jsme s tátou cvičili, ale pak se mi rozjela kapela TroubleGang a s tím přišlo tolik práce, že jsem hru na kytaru opustil. Neměl jsem na to čas.

Na albu také otevřeně rapujete o věcech, které jste na hudební scéně dokázal. Proč jste měl tu potřebu?

Snažím se lidi motivovat. Deset let jsem byl největší outsider hiphopové scény, nikdo se se mnou nebavil, nikdo se mnou nepracoval a spousta lidí se mi smála. Povedlo se mi ale prosadit se a teď chci prostřednictvím svých skladeb lidem ukázat, že to jde. Je potřeba vydržet a makat. Někdy to trvá kratší dobu, někdy pět nebo patnáct let. Není to tak, že bych se svými úspěchy vychloubal.

Proč jste byl outsider?

Začalo to před lety mou hádkou s Indym a Wichem. Tam se to zaseklo. Hiphopová scéna byla situovaná hlavně v Praze, ale tam jsem od ní byl odříznut, protože se všichni postavili proti mně. Po mé třetí desce Rapstar v roce 2007 přestali lidi chodit na naše koncerty. Objektivně to bylo asi i tím, že s Vohnoutem, se kterým jsme hráli, jsme byli v té době dost nafoukaní a chovali jsme se jako hvězdy. Dostal jsem prostě od života facku a musel jsem se z toho dostat. Tohle všechno je ale popsané už na mé předešlé desce R!OT z roku 2013.

Jak se dnes chovají lidé, kteří se před deseti lety postavili proti vám?

Pozdravíme se a jde se dál. Zášť už mezi námi není, myslím si, že jsme na to staří. Tehdy nám bylo dvacet. Po dubnovém koncertu v Malé sportovní hale na Výstavišti v Praze mi dokonce spousta lidí gratulovala. Uznali, že vyprodat ho je dobrý počin.

Považujete to za životní satisfakci?

Vlastně ano. Nedávno mi jeden kluk, se kterým hraju, říkal, že seděl někde v baru s bývalým programovým ředitelem hiphopového rádia Spin. Mé skladby se v něm hrát nesměly, kdokoli by nějakou zahrál, hrozil mu vyhazov. Ten ředitel ale říkal, že už by to dnes viděl jinak. To je pro mě velká satisfakce, jsem rád, že změnil názor.

Loni jste vyprodal klub SaSaZu v Praze a letos Malou sportovní halu na Výstavišti. Tam přišlo 3800 diváků, čímž jste vytvořil rekord v počtu lidí na hiphopovém koncertu v hale. Proč jste se do takových monstrakcí pustil?

Je příjemné mít rekord. Silným motorem ale bylo přesvědčení, že když nejde o život, nejde o nic. Řekl jsem si tedy, že to udělám. Sehnali jsme nějaké sponzorské peníze a měli jsme spočítané, že když přijde tři a půl tisíce diváků, budeme na nule.

Měl jsem dlouhodobý plán. Když jsme začínali, řekl jsem klukům v kapele, že se jednou zkusíme dostat ke koncertu v hale. Tvrdili, že jsem se zbláznil, protože na nás tenkrát chodilo tak šedesát lidí, a to opravdu nevěstilo, že by se nám v budoucnu něco takového mohlo podařit. Potom jsme ale udělali koncert v Lucerna Music Baru v Praze a bylo plno. Já pak řekl, že zkusíme SaSaZu, a přestože mě kluci varovali, že jsou to vyhozené peníze a zadlužíme se, dopadlo to dobře a bylo zase vyprodáno. Pak jsem prohlásil, že si dáme rok pauzu, připravím desku a zkusíme koncert v hale.

Co bude dál?

Vím, že to bude znít divně, ale mou ambicí je do šesti let vystoupit v pražské O2 areně nebo ve velké sportovní hale na Výstavišti. Pro letošek jsme se rozhodli, že koncert v Malé sportovní hale zopakujeme 22. října ve Forum Karlín.

Psala nám spousta lidí, kteří se na něj nedostali, stejně tak spousta lidí, kteří by ho chtěli vidět znovu. Nabídneme stejnou show a ještě ji vylepšíme.

Čím si vysvětlujete, že koncerty byly vyprodané?

Pokud jde o Malou sportovní halu, byla to show světového formátu. Pódium stálo 1,7 miliónu korun, a podle toho také vypadalo. Sám jsem na ně koukal s otevřenou pusou. Pokud jde o hudbu, myslím si, že lidi přitahuje upřímnost. To, co rapuju, nejsou lži nebo kecy. Je to můj život a lidé se s ním mohou ztotožnit, nebo jim to pomůže vyznat se v situaci, ve které se sami ocitli. Spousta lidí mi například psala, že jim mé album pomáhá vyrovnat se se smrtí rodiče.

Vy jste se s ní už vyrovnal?

Nevyrovnám se s ní asi nikdy. Mám ale výhodu, že jsme s tátou strávili tolik času, že nemám pocit, že bychom spolu nestihli něco prožít. Samozřejmě jsme mohli prožít mnohem víc. Ale prostě můj táta byl a je ten nejlepší táta, co jsem mohl mít.

Myslím si, že je to osud a že to tak mělo být. Věřím tomu, že všechno, co se v životě stane, má nějaký důvod.