Budova Rudolfina je sice dobrou adresou pro většinu prezentací uměleckých děl, ovšem ne vždy rozlehlost interiéru dokonale koresponduje s vystavenými díly.

To je částečně případ této výstavy. Některé umělecké artefakty totiž na nekonečné bílé ploše ztrácejí intenzitu a naléhavost. Simonová chce však především vizuálně působit, to je její základní idea. To, čím se zabývá, představuje černé můry, selhání a špatné svědomí světa, této civilizace. I když jsou zobrazená negativa v drtivé většině svázaná s americkými reáliemi, jsou zpracovávaná témata přenosná do všech zemí světa.

Ekologické excesy, genetické experimenty, zásahy státního aparátu do svobody jedince či totalitní tendence ve společnosti mají zkrátka všeobecnou pravdivost, i když v rozdílných intenzitách.

Kurátor Michal Nanoru mluví o ideové podstatě díla fotografky.

Kurátor Michal Nanoru mluví o ideové podstatě díla fotografky.

FOTO: Jan Šída, Právo

Aby umocnila dopad daných témat, využívá umělkyně konceptuální metody zobrazení. Pracuje i s koláží, videoartem či velkoformátovou fotografií. Každá její estetická metoda slouží vizuální řeči konkrétního díla.

Výstava funguje jako kompaktní celek. Bylo by chybou vytrhávat jednotlivé práce z kontextu a chtít je ohýbat podle sebe, podle své aktuální duševní kondice. Naopak, je naprosto nezbytné volně procházet sály a nechat na sebe artefakty působit. Jedině tak se lze dostat na dohled podstatě věci.

Není to veselé pokoukání, dnešní svět se stal schopenhauerovským slzavým údolím věčně se opakující bolesti těla i duše. Přesto do své kolekce zakódovala Taryn Simonová aspoň střípek naděje. Fotografie nebeské hvězdotvorné mlhoviny dává naději, že tam někde ve vzdálenosti 9500 světelných let může být lepší svět.