Později Carlos číslování opustil a dnes se k němu vrací – zřejmě i proto, že na sklonku života se velký klasik znovu kamarádí s legendární sestavou z mládí (Gregg Rolie, Neal Schon, Mike Carabello a Michael Shrieve).

Jak se to na albu projevilo? Na první poslech slyšíme svištění hammondek, které dodávají jakékoli nahrávce retro šmrnc. Zde navíc předvádějí přesně stejné triky jako v době Woodstocku. Pravověrné fandy potěší, že album Santana IV. se tolik nesnaží mainstreamově prodávat jako některé předešlé desky. Neuhlazuje tolik zvuk, nezve si deset různých populárních zpěváků, aby se zalíbilo davu.

Částečně chce vyvolávat atmosféru starých časů, zbožňovaného Abraxasu či Santany III., přitom však není úplně archívní. Méně pracuje s dynamikou, rytmy jsou přímější a s použitím dnešního studia se automaticky dostává do jiného zvukového kontextu.

Hráčské či pěvecké schopnosti všech zúčastněných nelze zpochybňovat, santanovská sóla pořád znějí, tak jak mají, poctivá latina namíchaná s černým funkem s dotekem psychedelie. Je to deska částečně se vracející ke kořenům, hledající podstatu santanovitosti.

U klasiků z šedesátých a sedmdesátých let je vždy rozpačité kritizovat, že se vracejí k něčemu, co dělali před 50 lety, protože my, posluchači a kritici, to od nich vlastně chceme, ale pak se rozčilujeme, že se opakují. Rolling Stones se taky opakují, ale pořád je to lepší než Justin Bieber.

Celkové hodnocení: 70 %