Článek
K Vávrovi a Šteindlerovi se v průběhu let volně přidružovalo stále více kreativních a velmi různorodých jedinců – Tomáš Hanák, Fero Burda, Tomáš Vorel, Lenka Vychodilová, Monika Načeva, Eva Holubová, Ondřej Trojan, Václav Marhoul.
Toto společenství mělo masivní vliv i na český film – David Vávra a Tomáš Hanák hráli v roce 1988 ve filmu Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, Šteindler natočil kultovní tragikomedii Vrať se do hrobu. Dále je tu Pražská pětka a samozřejmě televizní Česká soda, legenda devadesátých let. Václav Marhoul stál za filmem Tobruk, Ondřej Trojan zase za filmy jako Želary nebo Občanský průkaz.
Samotné Divadlo Sklep fungovalo jako živý organismus, který mohl svobodně plodit proud praštěných anarchistických nápadů. Právě v tom může být část onoho tajemství. Jak říká David Vávra, divadlo nefunguje vertikálně. Nikdo ho neřídí. A Milan Šteindler dodává, že by rád věděl alespoň 10 minut po začátku představení, o čem se vlastně hraje.
Besídka Divadla Sklep
Druhá část tajemství možná souvisí s tím, jak vždy ignorovali politickou moc. Disidenti v 80. letech vedli tvrdý dialog s mocí, „sklepáci“ však moc spíše ignorovali. Dělali si, co chtěli.
Režisérka střídá vyprávění duchovních otců divadla s ukázkami z představení a s názory divadelního teoretika Jana Dvořáka, filozofa Erazima Koháka nebo psychologa Radka Ptáčka, který zjistil, že sklepáci jsou skupina výrazných extrovertů a neurotiků.
Sami protagonisté divadla pak zmiňují, že využívají „vlastní zhovadilosti“ a prostě se „nebojí ztrapnit“. „Spolek pacientů, kteří jsou si všichni vzájemně terapeuty,“ shrnul to Milan Šteindler.