L2: Bránu života uvádíte jako úzdravné operum. Co to přesně znamená?

Smeykal: Slovo operum vzniklo během diskuse o tom, jak by se naše práce měla nazývat. Pokud bychom ji nazvali operou, mohli by být na představení skalní milovníci klasických oper vyvedeni z míry, protože překračujeme formální rámec.

Termín operum znamená, že se dílo odehrává i mimo operní tvorbu. Utíkáme v něm z čistého žánru. Slovo operum v sobě navíc má fantazii a vede člověka ke zvědavosti.

Dušek: To označení podle nás přesně vystihuje smysl díla. Je úzdravné a je to operum, to lidem nabídneme.

Inspirací je příběh uzdravení Clemense Kubyho. Jak jste ho objevili?

Dušek: Připravoval jsem pro Eminent knihu s Pavlínou Brzákovou a ta mě seznámila s knihami, které už u vydavatelství vyšly. Ze své produkce mi pak darovali knihu Na cestě do sousední dimenze. Já si ji přečetl a napadlo mě, že by si její příběh zasloužil jevištní a hudební zpracování.

Ovlivnil vás na vaší životní cestě?

Dušek: Vždycky mám radost, když se objeví případ, kdy lidé na vlastní kůži zažijí podobné zvláštní okamžiky. Myslím si, že by tyto příběhy měly být v učebnicích a děti by je měly při výuce poznávat. Clemens Kuby je náš současník, je to skutečný člověk, můžeme se s ním setkat. Zdá se mi být dobré, aby povědomí o takových lidech existovalo.

Kniha byla pouze inspirací, anebo ji vaše údzravné operum zpracovává kompletně?

Dušek: Není to převyprávění, je to hudebně-jevištní převedení. Obsah a smysl jsou ale stejné, jde o příběh Clemense Kubyho.

Ondřeji, na scéně jste známý jako hráč na australský domorodý nástroj didgeridoo. Nebylo pro vás velkým soustem přijmout nabídku Jaroslava Duška, abyste napsal hudbu k celému půldruhahodinovému dílu?

Smeykal: Když jsem od něho tu nabídku dostal, okamžitě jsem věděl, že mi dává přesně to, co chci dělat. Od začátku totiž orchestrální hudbu ve hře na didgeridoo slyším.

Ten nástroj se sice zdá být monotónní, ale ve skutečnosti obsahuje bohatou mikrotónovou škálu. Hráči, který ho rozeznívá, mikrotóny neustále rezonují ve tváři, v čele, v dutinách. Je to velice inspirativní.

Vždycky jsem tyto mikrotóny chtěl rozepsat pro další nástroje, byla to má podvědomá touha. Když mi pak Jarda tu možnost dal, věděl jsem přesně, co chci udělat. Mým záměrem nebylo nacpat didgeridoo do orchestru, ale vytáhnout z něho orchestrální zvuk.

Vaším spolupracovníkem je Mario Buzzi. Jaká je jeho role?

Smeykal: Potřeboval jsem parťáka, který by mi pomohl rozepsat nástroje pro orchestrální provedení. Nemám zatím takovou erudici, abych dokázal rozepsat do not party pro celý orchestr. Vytvořil jsem tedy nahrávku a požádal jsem o pomoc při jejím přepisu brněnského skladatele Maria Buzziho. Jeho rolí bylo vytvářet přepisy partů pro jednotlivé nástroje.

Celé dílo je nicméně rovnoměrně rozprostřené mezi pohybovou akci, zpěv, poezii a orchestrální kompoziční tvorbu.

Jakou ambici má?

Smeykal: Pevně věřím, že se nám ho po ostravském provedení podaří dostat dál. Doufám, že ho budeme moci uvést například na festivalech soudobé hudby nebo třeba v divadlech v Německu, odkud Kuby pochází.