Vzpomínáte si, kdy jste se rozhodl věnovat muzice?

Já na to moc nespoléhal, takže jsem dokončil školu a šel jsem pracovat. Dělal jsem dlouhou dobu vychovatele na jednom pražském učilišti, a i když jsem hrál ve skupině C&K Vocal, účinkoval v Semaforu, spolupracoval s Otou Petřinou a následně založil kapelu 5P, až do roku 1986 jsem byl zaměstnaný.

Mám doma staré diáře, ve kterých je zaznamenáno, že jsem měl měsíčně třeba až třicet vystoupení a přitom jsem pracoval na plný úvazek. Nechápu, jak jsem to mohl všechno stihnout.

Celou dobu jste pracoval jako vychovatel?

Ano, ale většinou jsem měl dlouhé služby jen o víkendech. Tenkrát to bylo jinak než dnes, obvykle se hrálo přes týden a o víkendech bylo volno.

Vychovatel – muzikant, to asi bylo pro vaše svěřence zajímavé.

Pouze někteří věděli, o co jde, protože si o mně někde něco přečetli. Jiní to ale nevěděli vůbec a nezajímalo je to, protože měli jiné hudební idoly. Například Katapult.

Od kolika let jste hrál v kapelách?

Od patnácti nebo šestnácti. V těch prvních jsme hráli převzatý repertoár, většinou zahraniční. Největší radost jsme měli, když jsme jeden den písničku slyšeli, večer ji nacvičili a další den jsme ji hráli na takzvaných čajích, což byly akce se živou hudbou.

Když jsem pak v sedmdesátých letech přišel do C&K Vocalu, změnilo se to. Dělali jsme autorskou tvorbu a to už bylo něco jiného.

Jaká byla tehdy atmosféra na pražské hudební scéně?

C&K Vocal neměl stálou doprovodnou kapelu, protože šlo o vokální těleso. Vždycky jsem ale zíral, kdo všechno nás doprovázel a kdo na našich deskách hrál. Byla to tehdejší rocková a jazzová špička včetně nejlepších muzikantů, kteří na naší scéně byli.

S lehkou nadsázkou by se dalo říct, že jsem měl možnost spolupracovat vlastně s každým. Když se dnes ohlédnu, říkám si, že byl svým způsobem zázrak, že jsem se ke všem těm skvělým muzikantům dostal. Z mého pohledu tedy byla atmosféra velice přátelská.

S kým jste se o muzice nejvíce bavil?

Od sedmdesátých let jsem ji nejčastěji řešil s Vláďou Mišíkem a Petrem Kalandrou. Hodně jsme se setkávali a v hospodách jsme hrávali často až do rána. Při tom se naše přátelství utužilo.

Druhá část kolekce desek Luboše Pospíšila vyjde na podzim.

Druhá část kolekce desek Luboše Pospíšila vyjde na podzim.

FOTO: Barbora Hrdá

Kdy jste začal skládat písničky?

V C&K Vocalu jsem se k tomu nedostal a ani jsem s tím nepočítal. Tam bylo jasné autorské duo Jiří Cerha – Ladislav Kantor. Vlastní písně jsem ale začal psát už v sedmdesátých letech, víceméně jsem si je chystal na další kariéru. Když jsem se rozhodl, že s nimi vylezu na veřejnost, začal mě zvát Láďa Kantor do svých pořadů Dialogy v pražské Malostranské besedě. Navíc mi mé písně začal textovat.

Většina z nich pak byla na mé první desce Tenhle vítr jsem měl rád. Repertoár pro ni vznikal průběžně od roku 1976 a nachystaný byl už v roce 1980. O autorství písniček na albu jsme se podělili s Otou Petřinou.

Proč jste z C&K Vocalu odešel?

Psal jsem své písně a měl vlastní představy, které souvisely s tím, že jsem vyrostl na rockové hudbě. C&K Vocal tyhle tendence neměl, v jeho repertoáru byly spirituály, prvky z klasiky, prostě jiný typ muziky. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím sám. Podepsal jsem smlouvu, že půl roku ještě budu účinkovat v C&K Vocalu, absolvoval jsem lehké přestřelky s některými členy kapely v tisku, které byly spíše z legrace, a šel jsem si svou cestou.

Láďa Kantor se mnou přitom jako textař spolupracoval dál. Měl texty i na albech …a nestřílejte na milence nebo Jsem v tom.

Neobával jste se, že v dalších letech to už bude jenom na vás a vašem talentu?

Neobával, počítal jsem s tím. Vlastně jsem se na to postupně připravoval. Sledoval jsem Láďu Kantora, jak se stará o organizaci věcí kolem kapely, a učil se od něho. Některé kontakty mi dokonce předal. Původně existoval plán, že kapela, která vznikne, bude hrát se mnou i s C&K Vocalem. Později se ale ukázalo, že to nebylo dobré řešení, jelikož nebylo jasné, co by vlastně mělo být pro skupinu prioritou. Museli jsme to rozseknout.

První desku jste ale nenahrál se skupinou 5P, že?

Ne, spolupracoval jsem s kapelou Oty Petřiny, což byla studiová záležitost. 5P vznikli teprve v roce 1982.

Vaše první album Tenhle vítr jsem měl rád uspělo. Čekal jste to?

Absolutně ne, a už vůbec ne tak rychle. První čtyřicetitisícový náklad vinylů se prodal za měsíc. Netušil jsem, že je to vůbec možné. Ten úspěch mě vedl k tomu, že jsem chtěl rovnou vydat další album. Věděl jsem ale, že se mnou Ota Petřina nebude spolupracovat neustále, i když to byl geniální autor i kytarista. Měl své projekty a závazky, a tak jsem se rozhodl jako autor více snažit.

V 5P byl naštěstí i Bohouš Zatloukal, který skládal také. Později přijal nabídku ke spolupráci i další autor hudby Petr Skoumal.

V osmdesátých letech jste zpíval skvělé písně, které přežily dobu, ať už jde o Ranní Národní, Kampu, Píšu vám Karino, Tenhle vítr jsem měl rád či Dvě tváře: Jekyll a Hyde. Na koncertech je hrajete dodnes. Tušil jste tehdy, že přežijí desetiletí?

Netušil, protože tohle se většinou velmi těžko odhaduje. Samozřejmě teď, když se na to podívám zpětně, mi jejich úspěch přijde logický. Dopředu jsem ale nevěděl nic.

V devadesátých letech se vaše raketová kariéra trochu zbrzdila. Co se tenkrát stalo?

Byla za tím kombinace zklamání z polistopadového vývoje a mých osobních problémů. Začátek devadesátých let byl trochu složitý, ale nebyl jsem v tom sám, potkalo to celou řadu kolegů. Mně osobně jen trvalo déle, než jsem se z toho dostal. Vlastně až s albem Můžem si za to oba, které vyšlo v roce 1998.

Co se tehdy nepovedlo?

V roce 1991 vyšla deska Třináctá komora, která reagovala na události po revoluci. Něco z ní bylo pochopeno, něco ne. Vývoj byl tehdy překotný a ne všechny písně lidi oslovily. Tehdy jsme měli dojem, že se komentování politické situace v zemi nemůžeme vyhnout.

Texty na album napsal Pavel Šrut, což znamená, že to byla i jeho reakce. Možná více jeho než má. Dnes mám pocit, že jsme se nechali až příliš unést. Pavel Šrut mi později řekl, že některé jeho texty na té desce být nemusely.

V roce 1993 jsme udělali tehdy populární model unplugged na albu Vzdálená tvář. Sice zafungoval, ale nebyla to takzvaně kapelová deska. Tou byla až Můžem si za to oba.

Jak fungovala spolupráce mezi vámi jako skladatelem hudby a Pavlem Šrutem jako textařem?

Pavel píše básně i texty a já mezi tím moc nerozlišoval, protože pro mě je poezie všechno. U některých básní jsem vnímal, že jsou předurčené ke zhudebnění, u jiných zase ne. Rozhodoval jsem se na základě svého pocitu. Pokud byla v básních jeho vlastní autorská temnota, pak tam zůstala. Jindy jsem si zase vymyslel téma sám a on mi na to řekl, že ho to zajímá a text napíše. V takových případech už šlo o oboustrannou spolupráci.

U většiny písniček s jeho textem napsal nejdříve slova, která jsme pak zhudebňovali. Deska Třináctá komora ale byla ve velké míře dělaná opačně, psal básně na hudbu. Já si do té doby myslel, že tak dělat nebude, ale ukázalo se, že i tento způsob je možný.

Nedávno jste vyrazili s kapelou 5P na turné ke kolekci Route 66. Převažují v koncertním repertoáru písničky z alb, které jsou její součástí?

Ano, hrajeme podstatně více vzpomínkových písní než obvykle. Mám teorii, že pokud písnička u lidí obstojí jednou, pak obstojí vždycky. Všechny naše skladby můžeme hrát v kterékoli době.

Zbylo vám z osmdesátých a devadesátých let v šuplíku hodně písní, které jste nikdy nevydal?

Mám doma spoustu kazet, na které jsem si nahrával nápady. Nepovažuju je ale za písničky. Z mého pohledu lze o písničce hovořit až tehdy, když je uvedená před lidmi. Do té doby neexistuje.

Ještě z dob C&K Vocalu mám pár písniček, jež otextoval Láďa Kantor. Nemám však v plánu se jimi ještě zabývat.