Článek
U velkoformátových obrazů je patrný Hauschkův důraz na barvu. Ta se stává ukazatelem směru, vodícím symbolem i akcelerátorem pocitů. V některých případech připomínají malířovy metody kladení barevných ploch vedle sebe Munchovy expresivní vize, jinde emocionalitu Rousseauova naivismu či dokonce Cézannovy postimpresionistické meditace.
Pochopit duchovní náboj vystavených děl nelze hned. Je třeba promýšlet všechny ideové i estetické náznaky, ptát se, proč je nebe krvavě rudé, dálnice rezavá a stromy černé. A z jakého důvodu je člověk upozaděn, protože se na obrazech stává pouze stínovým obrysem bez tváře. V emocionální krajině působí až nepatřičným dojmem, snad i rušivě.
Hlavním tématem je cesta. Má různé formy, může být líně tekoucí řekou nebo ubíhající dálnicí či vzdáleným horizontem. Některá témata připomínají myšlenku východního náboženství, že cesta může být cílem. Osamělý kanoista pádlující zastavenou říční hmotou je ideálním příkladem výše uvedené teze.
Hauschkovy obrazy dokazují, že krása a umění nemusí jít vždy ruku v ruce po stejných stezkách. Mírně depresivní nádech jeho témat má však takovou senzitivitu, že nás prostě nenechají v klidu a nutí nás vždy k hledání nějakého klíče.