Na scéně jste aktivně prožil konec osmdesátých let, devadesátá léta i patnáct let v novém tisíciletí. Je mezi těmito dekádami z vašeho pohledu velký rozdíl?

Je. Pryč jsou časy, kdy vydavatelské společnosti s velkou radostí rozdávaly peníze na nahrávání desek. Výhodné smlouvy pro nadějné kapely se už nepodepisují tak často jako dřív. Zdá se mi, že bývalo snadnější dostat hudbu k lidem. Dřív nové písně zněly z mnoha rádií a z MTV. To celé je pryč. Obzvlášť pro kapely, jako jsme my. Nevím, jak je to dnes u vás, ale v Americe skoro všechny rádia vlastní jedna společnost a někde v Atlantě sedí chlápek, který rozhoduje o tom, co se bude hrát. Jednou za čas sepíše pár nových písniček, které jdou do éteru. Je proto těžké se do vysílání dostat. Hudební televize jsou mrtvé. Musíme se spoléhat na sociální sítě. Skrz ně se můžeme dostat k lidem. S The Dead Daisies máme ale štěstí na management. Funguje to, člověk se jen musí adaptovat.

Jak to jako muzikant, který zná dobu takříkajíc před internetem, prožíváte?

Jednoduše to tak musí být. Jediné, co se mi na tomhle světě sociálních médií nelíbí, je, že je všechno instantní. Nakrmíte přítomný okamžik a je to pryč. Když jsem vyrůstal a poslouchal Beatles, Led Zeppelin a podobné kapely, četl jsem sice časopisy, ve kterých byly fotografie a rozhovory, ale měl jsem možnost zapojit představivost. My se vzbudíme, vyjdeme z hotelu, vyfotí nás a za minutu je to na Instagramu s popiskem, že opouštíme hotel a jedeme na koncert. Chybí tomu tajemství. Před lety jsme měli k dispozici jednu fotku a říkali si, co asi zrovna ta kapela dělá a jestli je tak bláznivá, jak se píše.

Nebyla to dřív mnohem větší zábava?

Ale ne, pořád je to legrace. To, že jsem muzikant, cítím jako požehnání. Hraju na kytaru a zpívám písničky, přitom cestuju do Prahy, Německa, Francie či Itálie, navštěvuji úžasná místa a potkávám své fanoušky. Opravdu, je to požehnání. Nikdy to nepřestane být vzrušující.

Prošel jste řadou skupin a projektů. Proč jste se nikdy takříkajíc neusadil?

Být v kapele je totiž jako být ve vztahu. Když si někoho berete, vždycky si myslíte, že to bude navždy. Já měl bohužel víc manželství. Když jsem šel do The Scream, netušil jsem, že se přižením do Mötley Crüe. A když jsem šel do Mötley Crüe, nenapadlo mě, že jednou vezmou zpátky původního zpěváka. Neplánoval jsem, že vystřídám tolik kapel.

Který rozchod s kapelou pro vás byl nejtěžší?

Vlastně jediná kapela, se kterou jsem se kdy doopravdy rozešel, je Mötley Crüe. A bylo to těžké, protože v té době to byla jedna z největších kapel světa. Když jsem byl jejím členem, někdo se mi neustále staral o kytary, dostával jsem oblečení, můj telefon nepřestával zvonit. Neustále mě někdo lákal na večírky a podobně. Nikdy předtím jsem to neznal, a najednou jsem to měl. Každý se mnou chtěl mluvit. Ale když jsem pak už nebyl členem, nikdo se mnou mluvit nechtěl. Stejně jako bylo divné si na to všechno zvykat, bylo divné i to, jak se všechno změnilo, když jsem kapelu opustil. To samé se dělo v osobní rovině. Chodil jsem s holkou. Byli jsme zasnoubení. Když jsem už nebyl v Mötley Crüe, najednou si to rozmyslela, že to možná není dobrý nápad. Kariéra i osobní život šly najednou do kopru.

O Mötley Crüe a jejich divokých koncertech i večírcích se hodně psalo a píše. Jaké to bylo, když jste v té kapele byl?

Devadesát devět procent toho, co se píše, je pravda. Neustále se dělo něco bláznivého. Byla to jedna z těch věcí, na které jsem nebyl zvyklý. Když jsem to viděl, zdálo se mi to šílené. Ti kluci jsou fakt cvoci, naprostí šílenci. Nemůžu vám vyprávět nic konkrétního, ale ano, bylo to divoké.

Je podobný životní styl nedílnou součástí života rockové hvězdy?

Nevím, sám mám rád své tiché chvilky, často sedím v koutku a sleduji ostatní, jak si užívají. Ale myslím, že u většiny lidí jde o to, že jsou na turné vlastně neustále. Tyhle rockové hvězdy, jak říkáte, jsou kolikrát třeba dva roky nepřetržitě na cestách. To je hodně dlouhá doba. Chodí to tak, že ze začátku jste opravdu nadšený, hrajete, všechno je v pohodě. Potom upadnete do rutiny a následně vás ta rutina začne tak žrát, že prostě začnete blbnout. Snažíte se z toho koloběhu vypadnout. Dostanete se do momentu, kdy v duchu řvete a pak se utrhnete ze řetězu. I když jsem to nikdy moc neprožíval, chápu, jak se to stane. Nejednou házíte nábytek z hotelového okna nebo děláte ještě horší věci. Já si ale vždycky uvědomoval, že když hodím něco drahého z okna, musím to zaplatit.

Vždy jste zpíval jen v rockových kapelách. Existuje hudební žánr, který byste si rád zazpíval?

Miluju hudbu. Všechnu. Moc se nevyznám v rapu. Něco znám a něco se mi líbí. Stejné je to s jazzem. V mém iPodu ale najdete všechno, mám tam akustickou hudbu, Motown, Prince, věci, jako jsou Frank Sinatra nebo country. Můj zpěv ale patří rockové hudbě.

Myslíte si, že Mötley Crüe opravdu skončí, jak oznámili?

Ne, myslím, že spíš říkají, že už nebudou jezdit na turné. Domnívám se, že budou pokračovat v tvorbě. Podle mě ještě napíšou nové písničky. Občas vydají singl nebo natočí desku. Ale co se týká koncertování, věřím, že už opravdu nebudou pokračovat.

Unavili se?

Každý ví, že Mick (Mars, kytarista, pozn. red.) na tom není zdravotně dobře. A možná už jsou opravdu trochu unavení, vždyť to dělají třicet let. Také jsou všichni tátové a chtějí dělat i jiné věci. Vím, že zpěvák Vince Neil má vlastní kapelu, baskytarista Nikky Sixx má Sixx: A. M., bubeník Tommy Lee dělá dýdžeje a Mick mluvil o sólové desce. Ale pořád se jim vede skvěle, lidi na ně chodí. Možná je to o umění odejít včas.

Jaké jsou ambice The Dead Daisies? Navenek ta kapela vypadá spíše jako vedlejší projekt zúčastněných muzikantů.

Všichni máme i další věci na práci. Richard Fortus a Dizzy Reed jsou pořád v Guns N’Roses, já doma v Americe koncertuji s vlastní kapelou. Ale The Dead Daisies milujeme, máme je pro radost. A těší nás to o to víc, že si rychle získáváme věrohodnost. Nabíráme páru, takže chceme pokračovat. V prosinci dokončujeme turné, na leden letíme domů a v únoru se vracíme do studia. Budeme pracovat na dalším albu. Myslíme to vážně.