Jak se ve vaší hlavě zrodil projekt Avantasia?
Bylo to v devadesátém devátém roce. Na začátku jsem si jen chtěl splnit sen o tom, že vytvořím něco jako film pro uši. Koncepční album, rockovou operu s mnoha hosty. Chtěl jsem přizvat přátele z řad hudebníků a lidi, kteří mě inspirují. Myslel jsem, že to bude jednorázový projekt. Měla vzniknout jen dvě alba. Nakonec jsem to tak ale nemohl nechat. V roce 2006 jsem pocítil potřebu to zopakovat a začal pracovat na dalším.

Je pro vás primární hudba, nebo příběh?
Hudba. Je prostředkem k vyjádření emocí. Slova ji obohatí a díky příběhu a metaforám vznikne celek. Vždy jsem psal slova na hudbu, ne naopak.

Hrála v tom roli vaše láska k fantasy a podivuhodným příběhům?
Nejsem takový fanoušek fantasy žánru, jak by většina lidí očekávala. Když se řekne fantasy, vždy si představím olejomalbu ženy s velkými ňadry, jak mečem bojuje s drakem. To není fantasy, kterému bych fandil. Ani příliš nečtu takové knihy. Víc mě baví středověcí mystici a filozofové starého Řecka. Rád se ale ztrácím v nereálném prostředí. Má to něco společného s touhou unikat všedním dnům. Vždy se snažím si něco z toho vzít pro život. Když se koukám na fantasy film, nechci se jen bavit, chci si odnést poučení. Když píšu, rád příběh zasadím do smyšleného prostředí, které probouzí sny a představivost. Nicméně inspiraci hledám vždy v reálném životě. Baví mě předpoklad, že ne všemu, co vidíme, můžeme porozumět.

Hudebním základem k projektům, které Avantasia vytváří, je metal. Proč?
Nemám tušení. Myslím, že mi byly čtyři roky, když jsem poprvé slyšel AC/DC. Tehdy jsem chytil ten virus. Pustil jsem si bratrovu kazetu a zamiloval se do energie té desky. Bylo to album Back In Black. Na druhé straně kazety bylo první živé album AC/DC. Nadchla mě ta syrovost. Později jsem si oblíbil Kiss, Deep Purple, Iron Maiden a Helloween. Nikdy jsem moc nerozlišoval mezi heavy metalem a hard rockem. Ta láska mě nikdy neopustila.

K nahrávání i koncertům si zvete různé rockové osobnosti. Spolupracoval jste i se členy Kiss nebo Helloween. Oslovil jste ale někdy někoho z AC/DC, když to byli oni, kdo zažehli vaši lásku k hudbě?
Abych pravdu řekl, jsou tak obrovská kapela, nadpozemsky úspěšná, že jsem si na to nikdy netroufl. Je to největší hardrocková kapela historie, největší rocková kapela světa. Víte, jednou jsme byli pozváni, abychom jim předskakovali. Z nějakých hloupých důvodů jsme to tehdy odmítli. Dnes mě to mrzí, byly to koncerty v původní sestavě z dob Back In Black. Je to jedna z mála věcí, kterých ve své kariéře lituji.

Na co jste naopak pyšný?
Nic z toho, čeho jsme dosáhli, neberu jako samozřejmost. Je mi třicet osm a mám za sebou patnáct let práce s Avantasií. Měl jsem možnost pracovat s lidmi ze Scorpions, Kiss a Mr. Big. Na jedné mé nahrávce je Alice Cooper. Odjel jsem snad deset světových turné a v Jižní Americe jsme hráli ve velkých arénách. Byl jsem na turné s Aerosmith, se Scorpions a Deep Purple, hrál jsem na stadiónu s Iron Maiden. I pro mě samotného je těžké tomu uvěřit. To jsou věci, které si ve chvíli, kdy je vám patnáct a kupujete si první elektrickou baskytaru, ani netroufnete představit. V té době je vaším největším snem nahrát desku u opravdové nahrávací společnosti a přečíst si na ni recenzi v Metal Hammeru.

Váš slavný příběh ale pokračuje dál…
V lednu vydáme sedmé album Ghostlights a opět pojedeme kolem světa. A budu zase stát na pódiu vedle Michaela Kiskeho, jehož jsem vždy obdivoval. První alba Helloween jsou má heavymetalová bible. Na pódiu budou i Eric Martin z Mr. Big, Ronnie Atkins z Pretty Maids, Bob Catley z Magnum a další.

Dorazíte i do Prahy. Jak bude koncert vypadat?
Nebudeme hrát jen nové album. Přivezeme tříapůlhodinovou show, během které představíme to nejlepší ze všech alb.

Tři a půl hodiny je dlouhý koncert. Vy se jako zpěváci prostřídáte, ale co chudák bubeník?
Koho zajímá bubeník? Ne, vážně, musíme ho dobře krmit, aby to přežil. V programu máme i dost speedmetalových písní, což je pro něj náročné. Ale zvládá to skvěle.