S Ivou Janžurovou spolupracujete už řadu let. Čím to je, že si tak dobře rozumíte?

Iva je člověk zkušený, moudrý, ale zároveň velmi otevřený. Chce zkoušet nové věci. Když jí dáte připomínku, místo dlouhosáhlých vysvětlování, proč to dělá jinak, prostě zkusí navrhovanou cestu – a to jak nejlépe umí. A buď je to dobré a Iva to s radostí přijme za své, anebo se hned ukáže, že to prostě nefunguje, a jdeme dál. Díky tomu se člověk může pohybovat vpřed i do stran a do nových prostorů a nemusí pořád jen teoreticky něco vysvětlovat. To je pro režiséra radost.

Čím je pro vás herectví Ivy Janžurové výjimečné?

Hledáním pravdivosti výrazu v době, kdy by už technicky dokázala zahrát téměř cokoliv a duševní investici by mohla omezit na minimum.

Ve Stavovském divadle slaví triumf vaše režie Audience u královny s vynikající Alžbětou II. Ivy Janžurové. Myslela jste s touto rolí právě na ni? A překvapil vás nadšený ohlas diváků?

Hru přímo pro Ivu našli v Národním divadle, mě jen poprosili o režii. Nejsem překvapená, že diváci chtějí Ivu vidět, příjemné překvapení je, že takto nedivadelní a nečeský text je zřejmě také velmi baví.

V čem je životní osud vyhlášené skandalistky Bernhardtové podobný introvertní a neskandální Janžurové?

Obě spojuje zkušenost velkých hereckých osobností…

A také osud žen, které byly slavné, silné, a přesto pořád relativně normální a realistické. To je zvláštní, impozantní a velmi složitá kombinace.

Co vás jako režisérku čeká v příštím roce?

Půlka osmidílného seriálu Pustina, který napsal Štěpán Hulík pro HBO a já ho budu s Ivanem Zachariášem od ledna točit. A také příprava na Kašlíkovu operu Krakatit, kterou nastuduji v Národním divadle v roce 2017.