Poprvé v moderní historii bude možné přímo porovnat Flóru z Florencie a Tizianovu Toaletu mladé ženy z Obrazárny Pražského hradu. Obě díla vznikla ve stejné době, na obou je zobrazena totožná modelka a obě díla přímo manifestují ideály smyslné krásy i nádhery kouzelných Benátek.

Tizianova Toaleta mladé ženy z Obrazárny Pražského hradu.

Tizianova Toaleta mladé ženy z Obrazárny Pražského hradu

FOTO: Foto poskytla Správa Pražského hradu.

Docenění pražského obrazu

Autor výstavy profesor Lionello Puppi, renomovaný znalec benátského umění, o své koncepci tvrdí: „Česká republika vlastní dva Tizianovy obrazy. Apollóna trestajícího Marsya v Kroměříži a Toaletu mladé ženy na Pražském hradě. První spadá do jeho pozdního období a citlivě reflektuje skepsi stárnoucího mistra. Druhé vzniklo v počátcích malířovy tvorby a je plné ideálů italské renesance.

Kroměřížský obraz je slavný, zatímco pražský obraz je opomíjený. Rád bych přímou konfrontací s veleslavnou Flórou z Florencie i s dalšími Tizianovými malbami prokázal, že Pražský hrad vlastní významné dílo benátského renesančního umění, které neprávem stojí mimo pozornost odborníků.“

Tizianův obraz Flóra z Galerie Uffizzi ve Florencii.

Tizianův obraz Flóra z Galerie Uffizzi ve Florencii

FOTO: Repro z monografie malíře

Krásná milenka vévody…

Možná že pražská výstava přispěje k identifikaci ženy, k jejíž tváři se třicetiletý Tizian opakovaně vracel v různých kompozicích. Totožnost této krásky s kulatým obličejem, hnědýma očima a dlouhými rezavými vlasy zůstává dodnes záhadná, i když v šestisetstránkové americké encyklopedii slavných modelek z roku 2001, kterou s kolektivem historiků umění připravil Jill Berk Jiminez, čtenář najde jednoznačně znějící odpověď: „Inspirací pro tyto obrazy se stala Laura Dianti, milenka Alfonsa I. d’Este, vévody z Ferrary a Tizianova velkého mecenáše.“

Laura Dianti nazývaná též Eustochia se narodila ve Ferraře a vyšla ze skromných poměrů. Vévoda si jejích půvabů všiml někdy po roce 1519, kdy mu zemřela jeho žena Lucrezia Borgia. Přibližně dvacetileté Lauře se zcela změnil život. Byla zahrnuta luxusem a dostala darem palác s nádhernou zahradou v dnešní ulici Via Alberto Lollio, což bylo přímo za hradem, kde sídlil vévoda.

Tvrdilo se, že obě stavby propojoval tajný tunel, ale nepodařilo se ho objevit. Ostatně vévoda se milenkou nijak netajil. Měla s ním dva syny a Alfonso ji štědře zabezpečil i po své smrti, takže si vybudovala vlastní dvůr, kde nechyběli umělci, šašci i hudebníci. A hlavně víme, že ji Tizian opravdu portrétoval – dílo zmiňuje v jeho životopise i Giorgio Vasari. Stala se pohledná ferrarská dáma inspirací i pro Flóru a Toaletu mladé ženy?

Zdrojem jiných spekulací o identitě modelky může být Tizianův životopis, který sepsal Carlo Ridolfi a publikoval ho v roce 1648 v knize o nejslavnějších malířích Benátek. Ridolfi se narodil až osmnáct let po Tizianově smrti, ale vystudoval malířství v Benátkách u Antonia Vassilacchiho, který jako dvacetiletý zažil v srpnu 1576 Tizanův pohřeb a nepochybně z úst mnoha starších vrstevníků o něm slyšel nejeden zajímavý příběh. A soukromý život slovutného Mistra byl něčím, co přímo podněcovalo imaginaci jeho kolegů i rivalů.

Nebo dcera holiče?

Tizian pocházel z městečka Pie ve di Cadore v severní Itálii a do Benátek si s sebou přivedl mladou dívku Cecilii, dceru obyčejného holiče. V jeho domácnosti dělala vše, od uklízení až po vaření, a záhy s ním sdílela i lože. Intimní vztah mezi nimi trval poměrně dlouho, nicméně malíř se s ní oženil až na konci podzimu 1525, kdy už měl s Cecilií dvě malé děti. Důvodem k sňatku byla vážná nemoc dívky.

Tizian se bál, že zemře, a chtěl proto urychleně legalizovat postavení svých potomků. Po několika letech Cecilie znovu onemocněla a tentokrát jí už nic nepomohlo. Zemřela na začátku srpna 1530, zřejmě ve věku třicet let. Její smrt malíře hluboce zasáhla a už se nikdy neoženil.

Cecilie tedy stála po boku Tiziana, když maloval Flóru i Toaletu mladé ženy. Ví se, že umělec byl dosti šetrný, co se týče peněz, a dívku, která žila v jeho domácnosti, jistě využíval i jako modelku, za kterou prostě nemusel platit. A určitě byla krásná!

Ridolfi o osudu této Cecilie nic nevěděl, z vyprávění nicméně znal příběh o milence, kterou Tizan kdysi velmi miloval, a nazýval ji Violanta, což podle životopisce bylo přímo odvozeno z pojmenování fialky jako rostliny. Fialku čili violku uctívali už antičtí Řekové. Byla pro ně prvním z nejkrásnějších květů jara, alegorií pro probuzení přírody k novému životu. Bývala i květinou lásky, kterou milenec dával milence.

Dívka s fialkou

Díky Ridolfimu si můžeme udělat i představu, jak ona malířova milenka asi vypadala. Když životopisec popisuje Tizianovy Bakchanálie, které jsou dnes ozdobou madridského Prada, uvádí, že dívka dole uprostřed obrazu je „portrétem jeho milované, kterou on nazýval Violanta, což se vztahovalo k fialkám, které má u prsou a u kterých je malý dopis se jménem Tizian“. K tomu dodává, že malířova kráska drží v pravé ruce flétnu a v levé má misku, do které si nechává dolít víno.

Dívka z Tizianova obrazu Bakchanálie z Madridu s malířovým dopisem za výstřihem.

Dívka z Tizianova obrazu Bakchanálie z Madridu s malířovým dopisem za výstřihem

FOTO: Peter Kováč, Právo

Takovou postavu lze na obraze v Pradu lehce identifikovat a v jejím výstřihu se skutečně objevuje kytička i lísteček s malířovým podpisem. Malba vznikla na zakázku vévody Alfonsa I. d’Este někdy v letech 1523–1524. Dívka má bohaté vlasy spletené do pečlivých pramenů, které jsou hnědé s nádechem zlatavé barvy. Jemnému kulatému obličeji dominují výrazné tmavé oči. Je to stejný ženský typ, jaký najdeme na obrazech Flóry i Toalety mladé ženy. A je zcela jisté, že nejde o Lauru Dianti. Ta by ve výstřihu rozhodně neměla dopis od Tiziana na obraze, který byl namalován pro Alfonsa I. d’Este. Umělec by svého mecenáše něčím podobným nedráždil.

Takže je to Cecilie?

Takže je to asi ona Cecilie… Je tím ale vše vyřešeno? Profesor Lionello Puppi o tom není přesvědčen a tvrdí, že dívka na Tizianových obrazech je imaginární kráskou a nikoli konkrétním portrétem.

„Tizianova malba nikdy není prostým popisem reality. Vždycky je v ní něco více, co se vzpírá jednoduchému vyjádření i uměleckohistorickému výkladu.“ Toaletu mladé ženy považuje za alegorii vanitas, aby si divák před obrazem uvědomil pomíjivost všeho nádherného. A právě tomuto tématu je zasvěcena pražská Tizianova výstava, která potrvá do 20. března. Pro Prahu jde o kulturní událost sezóny, kterou připravila Monika Burian.