Článek
Parádní jízda je příběh fiktivní kapely. Vy sám jste někdy v kapele hrál?
Nazývat to kapelou by byla přílišná glorifikace, ale když jsem studoval Oxford, scházelo se nás pět a hráli jsme spolu jen tak pro radost. Patřil mezi nás mladý americký student Andy Schapiro z Chicaga. Hrál dobře na kytaru. Na konci školního roku jsme hrávali na diskotéce a podobně. Andy se potom vrátil do Ameriky a stal se z něj velmi úspěšný právník a spolupracovník Baracka Obamy.
Nyní je z něj velvyslanec v České republice. Takže můžu říct, že jsem měl to štěstí se objevit na jednom pódiu a hrát Brown Sugar od Rolling Stones s americkým velvyslancem. Tolika lidem se to nepoštěstilo.
Jste s ním v kontaktu?
Nedostal jsem se bohužel k tomu, abych mu dal vědět, že jsem v Praze, ale poslal jsem mu knihu s kontaktem. Třeba se ozve a až příště přijedu, zahrajeme si někde v baru. To by bylo pěkné. Je to dobrý kytarista.
Své hudební nadání předvedl už i v české televizní talk show, v níž zahrál a zazpíval píseň Jumpin’ Jack Flash.
Já vím, další členka naší kapely, nyní profesorka v Austrálii, mi poslala internetový odkaz.
Snil jste někdy o tom, že byste se stal muzikantem, nebo jste chtěl pouze psát?
Tak od patnácti jsem věděl, že chci být spisovatelem. Nic jiného jsem snad nikdy dělat nechtěl. Chtěl jsem se živit psaním, a proto jsem se nejdřív vrhl na žurnalistiku. Jsem za tu zkušenost vděčný. Naučil jsem se být disciplinovaný, psát s vědomím uzávěrky a vyjadřovat se s daným počtem slov. Ale mé srdce vždy patřilo psaní knih. Jsem jeden z toho extrémně šťastného procenta lidí na světě, kteří dělají to, co si přáli jako mladí.
Jakým tématům jste se jako novinář věnoval?
Všem. Prošel jsem si vším od psaní o kultuře po drsné politické kauzy. Psal jsem o justičních omylech. Pokrýval jsem například případ Franka Johnsona, jenž byl uvězněn za vraždu, kterou nespáchal. Pracoval jsem na kampani, která vedla k jeho propuštění. Psal jsem zkrátka o čemkoli, protože jsem psaní miloval. Když mě editor požádal o cokoli, byl jsem pro. Bavila mě ta výzva odvyprávět příběh na předem daném prostoru.
Stále se žurnalistice příležitostně věnuji. Pořád mi hodně dává. Přináší mi niterné vzrušení. Bezprostřednost, kterou má, mě baví. Miluju, když ráno napíšu článek a večer je v novinách. A další den je ve smetí. Vlastně myslím, že je škoda, že kvůli internetu tu všechno bude v podstatě navždy. Asi čtyři roky jsem psal týdenní sloupek pro rádio.
To bylo úžasné. Napsal jsem ho při obědě a lidé ho poslouchali v autě cestou domů z práce. Poslouchali to tisíce lidí a bavili se o tom, tweetovali, posílali e-maily. Každý vyprávěč příběhů chce mít publikum. Občas se k novinařině vracím, ale knihy jsou na prvním místě.
Proč?
Psát fikci je možná o něco jednodušší.
Opravdu?
Opravdový svět je vlastně dost divný. Mark Twain řekl, že není div, že svět je divnější než fikce, protože fikce musí dávat smysl. To se v reálném světě vždy neděje.
Odnesl jste si z novinařiny pro psaní ještě něco dalšího?
Je tu ještě jedna důležitá věc. Každý novinář musí mít představu o svém publiku. Musí vědět, pro koho píše. Média tráví tím, aby zjistila, kdo je sleduje, docela dost času. Když to neví, nemají úspěch. Většina úspěšných novinářů si je svého cílového publika dobře vědoma.
Myslím, že spisovatelé občas selhávají v tom smyslu, že se příliš zaměřují na sebevyjádření. Jistě, spisovatelství je umění, ovšem je to také řemeslo. Musíte ho ovládat. Pro mě je důležitý především ten jedinečný intimní vztah, který existuje mezi spisovatelem a čtenářem.
Jak to myslíte?
Kniha pro mě není jen platformou, v níž se můžu vyjádřit. To mě nezajímá. Když je kniha jenom o člověku, který ji napsal, cítím se, jako bych dostával kázání. Vzbuzuje to dojem, že sedíte v hledišti a posloucháte nějakého velikána, který k vám promlouvá. Mám radši hravější formu, která vtahuje svého čtenáře do děje.
Vaše knihy se vydávají od začátku devadesátých let. Jaký máte systém práce?
Píšu každý den. Když mi bylo přes dvacet, pudilo mě k tomu neodolatelné nutkání, ale tak už to není. Dnes je to součást mého života. Je to pro mě snadné. Uklidňuje mě to. Každodenní psaní mě definuje, sám sebe tak vidím. Jistě, dělám i jiné věci, v Irsku učím na univerzitě kreativní psaní a občas píšu články, ale ve svém srdci jsem spisovatel. Psaní je vzduch, který dýchám.
Vraťme se ještě k vaší aktuální knize. Kapela z příběhu fungovala od 80. let. Je tedy inspirována vašimi zkušenostmi?
To v žádném případě. Naši malou kapelu bych si k té z knihy nedovolil připodobnit. My ani nepsali vlastní písničky. Nebyli jsme tak dobří muzikanti a neměli jsme podobné ambice, kdepak. Mě na tom příběhu zajímalo hlavně přátelství.
Ústředním tématem je dlouhodobé přátelství mezi mužem a ženou. To je pro mě hlavní příběh té knihy, jak se podaří takové přátelství v životě udržet. Sám jsem si chtěl takovou knihu přečíst. Knihu, ve které je úžasná mladá žena, nejkrásnější, jakou jste kdy viděli, a muž, který ji miluje, ale ví, že to nemůže fungovat. Takže, co udělají?
Stanou se přáteli.
Tyhle dvě postavy, pro které mám velký respekt, jsou už v sedmnácti tak důstojní a moudří, že si uvědomí, jak jsou pro sebe důležití a snaží se přijít na možnost, jak spolu fungovat, když nemůžou být milenci. Součást toho řešení je, že spolu mají kapelu. Je to těžká situace.
Ovlivnily knihu Parádní jízda vzpomínky vaší sestry Sinéad O’Connorové, která je úspěšná zpěvačka?
Nepřímo. V knize jsou pasáže, které jsou o zpěvu a vystupování. Ale je to kniha o kapele, a sestra je sólová zpěvačka. Občas postavy z knihy mluví o zpěvu, což je mimochodem zvláštní věc, když o tom přemýšlíte. Představte si, že jste mimozemšťan a sledujete to. Lidé se baví tím, že vydávají zvláštní zvuky a tóny. A je to tak silné, že na to reagují víc než na cokoli jiného.
Chci říct, že jsem tím fascinován, a určitě není náhoda, že mě to zajímá a že mám v rodině tak skvělou zpěvačku. Nicméně přímá inspirace tam není.
Líbila se Sinéad kniha?
Ano, četla ji a líbila se jí. Ale znáte to, je to moje sestra, takže její chválu neberu tak vážně.