To je chvályhodné rozhodnutí, které už přineslo i několik pozoruhodných inscenací - za všechny jmenujme alespoň Kočku na kolejích a Hodinového hoteliéra. Lenka Lagronová (1963), jež si svými intimními texty získala pověst přední české dramatičky, do této linie jistě právem patří.

Její hra Nikdy přivádí na scénu trojici sester, které ve věku již poněkud pokročilém podnikají cestu k dospělosti skrze zásadní bilanci své minulosti, především vztahu k rodičům.

Scénografie uzavírá diváky s herečkami do pokoje, jehož zařízení sestry udržují s až hysterickou pietou. Pocit intimní blízkosti je dokonalý, na druhé straně ale vykoupený pro nekuřáky těžko snesitelným vdechováním houstnoucího cigaretového dýmu. Hra představuje proud složitého odpoutávání se od zatížení minulostí a dobírání se pravdy v mlhovině dohadů a rodinných mýtů. To je půda, na které je Lagronová dokonale doma, dokáže donekonečna trpělivě obracet kameny a hledat pod nimi dávno zaniklé stopy živé existence.

Má to ovšem i pár problémů, jež se promítají i do herectví dobře sehrané trojice představitelek sester - sveřepé Bohumily (Antonie Talacková), sebevědomí postrádající Joly (Zuzana Vejvodová) a Věry, která svůj pevný bod našla ve víře (Andrea Elsnerová) a která je tak nejblíž autobiografické projekci autorky. Především dojem nezakotvenosti a vágnosti postav, jednotlivé sestry postrádají osobitější charakteristiku a zázemí svých postav, je patrné, že vznikly rozdělením jedné postavy, a na to, jak intenzivně řeší minulost, postrádají oporu v současnosti. Proud vzpomínek na matku a otce je navíc směrem k závěru už poněkud násilně nastavovaný. Dojem, že Nikdy není nejlepší hrou Lenky Lagronové, nedokáže překonat ani herecké nasazení a snaha o maximální autenticitu všech tří protagonistek.  

Lenka Lagronová: Nikdy
Režie: Kateřina Dušková, dramaturgie: Jan Vedral, výprava: Karel Glogr, hudba: Petr Piňos. Premiéra 27. října ve Studiové scéně Divadla na Vinohradech, psáno z reprízy 9. listopadu.

Celkové hodnocení: 70 %