Dlouhodobě mám při poslechu vašich skladeb problém s tím, že jste pro mě stylově nečitelný. Čím vlastně na hudební scéně jste?

Celý život to u mě bylo tak, že jsem nikdy neposlouchal jen jeden styl. Mám rád hudbu jako takovou, od hip hopu přes vážnou, filmovou, dechovky až k popu a bigbítu. Je mi to jedno. Jakmile mě hudba něčím osloví, rád si ji poslechnu. Stejné je to s mou tvorbou. Kdybych se měl věnovat například pouze heavy metalu, byl by to příběh maximálně na tři roky, protože pak by mě ten styl omrzel. Začala by mi chybět jiná melodika, jiný rytmus, zvuky dalších nástrojů. Proto se asi nikdy nebudu věnovat jenom jednomu stylu.

Jaké máte ambice v momentě, kdy nějakou písničku skládáte?

To se během let změnilo. Zpočátku jsem ze sebe vypustil to, co jsem měl v hlavě, a nepřemýšlel nad tím, jestli to má logickou stavbu a bude se to někomu líbit. Nepřemýšlel jsem ani o tom, jestli to k něčemu je.

Na svém novém albu jsem se rozhodl dokázat těm, kteří tvrdili, že jsem i v popu ve stavbě písniček příliš složitý a aranžérsky komplikovaný, že umím napsat jednoduché písně. Vše jsem vytvářel funkční a praktické, aby to dokázalo oslovit i průměrného posluchače.

Ten ústupek je pochopitelný, nicméně se nabízí otázka, jestli jste takhle jako skladatel a pak i interpret spokojený?

Jsem, protože to, co jsem udělal, neberu jako ústupek, ale jako výhru. Byl jsem v květnu reprezentovat naši republiku na Eurosongu a pochopil jsem tam, že to funguje trochu jinak, než jsem si myslel. Mým cílem je, aby se nová deska líbila především posluchači. Chtěl jsem na ni napsat písničky, které osloví masy, protože vím, že není vůbec jednoduché takové vymyslet. To je má výzva.

Spousta mých kolegů z branže říká, že už přestanou psát hudbu a budou dělat podbízivé bláboly, aby se líbily lidem. Já ale vím, že napsat písničku, která se bude líbit, je to nejtěžší, co v hudbě existuje.

Měl jste pocit, že parametry, o kterých mluvíte, měla Hope Never Dies, vaše skladba pro Eurosong, kterou zpíváte s Martou Jandovou?

Když jsem odjížděl do Vídně, měl jsem pocit, že ano. Když jsem tam viděl své konkurenty, došlo mi, že ne. Ta písničky je pořád ještě moc nesrozumitelná. Mluvím o nuancích a věcech, které mají třeba co dělat s matematikou. Vím ale, že kdybych měl jet na Eurosong znovu, tu písničku bych napsal jinak.

Zkusíte složit českou písničku pro Eurosong i v příštím roce?

Bude-li ta možnost a bude-li o ni zájem, tak rozhodně. Dokonce už mám jednu předvybranou. Nedostala se na mé cédéčko, protože byla nazpívaná anglicky a nebylo to moc dobré. Odložil jsem ji, ale je dobrá a já jí věřím.

Co jste na Eurosongu ohledně kvality písniček pochopil?

Především to, že je vždy věci potřeba dotáhnout do definitivní a křišťálově čisté podoby. V minulosti jsem spoustu věcí podcenil a nedokončil, což se v evropské konkurenci nevyplácí. Všechno musí být perfektní, a když člověk odchází po nahrání písně ze studia, musí vědět, že do ní vložil všechno a nic nezanedbal.

Takže je perfekcionismus na místě.

Je potřebný. Když si poslechnete písničky, které k nám proudí ze západu a v poslední době i z východu, po zvukové, autorské, interpretační a produkční stránce jsou naprosto špičkové. A hovořím i o jednoduchých skladbách, které jsou postaveny jen na pár akordech a hře tří nástrojů.

Která písnička na albu Jedinej krok je pro vás reprezentativní?

Jako autor mám největší radost z Tenkrát na východě. Je propojením různých stylů, hip hopu, který jsem dělal jako člen skupiny Dolores Clan, filmové hudby, popu, rocku a doprovází ji text Gábiny Osvaldové. Jako fór je v ní hlas mého oblíbence Rockyho Balboy, respektive hlas Pavla Rímského, který ho daboval.

Na desce je vůbec řada zajímavých hostů...

Z toho mám obrovskou radost. U textaře Tomáše Belka mě těší, že ke mně chová důvěru a zřejmě mi i trochu fandí, protože to není naše první spolupráce. Když jsem se s ním chtěl finančně vyrovnat, řekl, že nic nechce, protože mě má rád. Těší mě i spolupráce s Ondřejem Soukupem a Gábinou Osvaldovou. Ondra byl u počátečního vybírání písniček. Přijel za mnou do mého malinkatého studia v Uhříněvsi, které mám doma v garáži, a já mu pustil patnáct hotových písniček. Když jsem se ho zeptal, co si o nich myslí, jasně mi řekl, které mám použít a které ne a proč.

Na vašem albu je i skladba Tohle je válka, kterou zpíváte s Danielem Landou. Je ovšem i na jeho albu, které vydal nedávno. Proč?

Je to takový vtípek. Na mé desce se ta písnička jmenuje Tohle je válka, na jeho To je válka. Je nahraná stejnými muzikanty, ale existují dvě verze, které vznikly až při závěrečném mixu. Písnička na Danově albu je atmosférou spíš o něm, ta na mé desce zase o mně.

Proč jste se rozhodl spolupracovat s Danielem Landou?

Bylo to splnění mého dětského snu. Ještě před patnácti lety jsem netušil, že bych ho mohl někde potkat, natož s ním spolupracovat. Poslouchat jsem ho začal s jeho sólovými alby.

Potom jsem mu loni poslal písničku a zeptal se ho, jestli by s ní nebylo možné něco udělat. Odpověděl mi, že ano, a já byl v sedmém nebi. Myslím si, že je to jeho první duet, který kdy nazpíval. Mimochodem, když jsem se dozvěděl, že mi k hudbě napíše text, vypil jsem z radosti několik litrů vína.