Nedá se říci, že završil, protože Caligula je jejím nejslabším článkem.

Camusovo drama z roku 1938 se objevuje na scéně v posledních letech poměrně hojně. Není divu, vyjadřuje krizi našeho světa lépe než řada současných textů. I proto je režiséři rádi přesazují do současných kostýmů. Učinil tak i Martin Čičvák ve své vinohradské inscenaci.

Jeho římští patricijové nosí neslušivé obleky „papalášů“, vyprávějí si přihlouplé vtipy, stěžují si, že v důsledku Caligulových reforem musí jezdit metrem, ládují se suši a notují si Pochod padlých revolucionářů. Jsou to ale zoufale nudné a vzájemně zaměnitelné figurky, a to bohužel i včetně jediných dvou postav Caligulových protihráčů - Chaerey (Ivan Řezáč) a Scipiona (Adam Vacula), jehož Caligula místo jeho nesouhlasného odchodu s nechutí skopne kamsi do propadla, kam za ním hází jednu z mnoha smutečních kytic zaplavujících spolu s červenými dušičkovými svíčičkami bůhvíproč pohřebně pojatou předscénu.

 Caligula Ondřeje Brouska působí spíš jako lehce znuděný glosátor.

Caligula Ondřeje Brouska působí spíš jako lehce znuděný glosátor.

FOTO: Viktor Kronbauer

Caligula bývá vykládán od naprostého šílence až po racionálního filozofa. Camus ho však ve své hře vylíčil poměrně přesně. Není to ani blázen, ani bůh, ale člověk hluboce znechucený stavem tohoto světa a rozhodnutý dovést svou touhu po dokonalosti do konce. Chce donutit lidi, aby žili v pravdě a svobodě a to všemi, sebeabsurdnějšími a sebekrutějšími prostředky. Caligula není šílený. Ví, co chce, a proto je nebezpečný. A především je strašně osamělý, zahořklý, nepochopený a nešťastný.

Caligula Ondřeje Brouska a Martina Čicváka je spíš znuděný fracek hovořící vybraně, věcně, s permanentní ironií a lehce pohrdavým úsměvem, který si své božství sype na hlavu se stříbrnými konfety, tiskne na 3D tiskárně, létá vzduchem, stříhá lidem nohavice a maluje jim na čelo nápisy lhář. Jenže to je jen nablýskaný vnějšek, za nímž lze jen velmi těžko vytušit jeho bolavé nitro. Snad jen s výjimkou posledního monologu, ale to už je pozdě, a navíc je i jeho působivost rozbita na jeviště se opětovně snášejícím artistou v podobě Caligulova alter ega.

Čičvákova inscenace je pouhým odleskem Camusova dramatu, stejně ornamentálním, jako jsou na půlkruhovém horizontu prázdné scény chvějivé odlesky vodní hladiny, která bůhvíproč zaplavuje plochu jeviště a kterou se postavy ustavičně a zbytečně brodí.

Caesonie (Andrea Černá), Caligula (Ondřej Brousek) a Mereia (Petr Rychlý) ve vinohradské inscenaci Camusova dramatu.

Caesonie (Andrea Černá), Caligula (Ondřej Brousek) a Mereia (Petr Rychlý) ve vinohradské inscenaci Camusova dramatu

FOTO: Viktor Kronbauer

Ondřej Brousek jako Caligula, Ivan Řezáč jako Chaerea, Andrea Černá jako Caesonie a snad i další herci v postavách Caligulova okolí by měli na to zahrát Camusovo drama čitelně, naléhavě a působivě, tady, teď a o nás. Jen by jim režisér musel říci, o čem že to vlastně mají hrát. V Čičvákově vinohradské inscenaci se Camusovo existenciální drama proměnilo v povrchní show zaplavenou vizuálními efekty a pokusem o kabaretní odlehčení.

Albert Camus: Caligula
Překlad: Ivan Zmatlík, režie a úprava: Martin Čičvák, scéna: Hans Hoffer, kostýmy: Tom Ciller, dramaturgie: Peter Lomnický. Premiéra 4. listopadu v Divadle na Vinohradech.

Celkové hodnocení: 50 %