Hlavní obsah

Jazzman Jason Moran: Klasika i hip hop jsou součástí celku

Právo, Šárka Hellerová

Americký jazzový pianista Jason Moran odehraje v pondělí 2. listopadu v pražské Lucerně dva koncerty. Nejprve sólový recitál na piano, ve kterém prolíná klasiku i hip hop, poté pozve na taneční parket při Fatts Waller Dance Party, která je poctou newyorskému jazzmanovi z první poloviny dvacátého století.

Foto: archív Strun podzimu

Jason Moran se představí v Praze hned dvakrát.

Článek

Jsou pro vás recitály na piano důležité?

Veškerá hudba pro mě vychází z mého vztahu k pianu. Sólové recitály jsou nejlepší způsob, jak prozkoumat repertoár. Ať už hraju něco z osmnáctého, nebo jednadvacátého století, takto tu hudbu nejlépe poznám.

Piano umí představit muziku ze všech období, ať už jde o jazz, nebo o historické skladby. Na recitálech mě také baví uvést třeba bluesovou písničku vedle hiphopového hitu. Baví mě během koncertu cestovat různými styly a dávat je do souvislostí.

Piano je výzva, nutí vás překonávat se

Kdy jste s tím začal?

Nevím. Je mi čtyřicet a vyrůstal jsem v osmdesátých letech. V Americe tehdy začínala nová hudba, a sice hip hop. Dělo se to ve stejné době, kdy jsem se učil hrát na piano a zkoušel zahrát díla Mozarta, Bacha a Beethovena. Vnímal jsem ty dva světy paralelně. S bratrem jsem hodně poslouchal hip hop. U nás doma existovaly vážná hudba a horké novinky ve vzájemné synergii. Nevnímám to tak, že bych kombinoval. Pro mě je to součást celku.

Nemůžu hudbu vnímat bez toho, abych o ní přemýšlel v kontextu hip hopu, protože jsem s ním vyrůstal. Říká se, že cokoli v dětství posloucháte, co vám pouští máma s tátou, má vliv na to, jak potom posloucháte. To, jak hudbu slyším, předvádím na koncertech.

Kdy se cítíte nejvíc umělecky svobodný? Sám u piana, nebo u větších projektů?

Těžko říct. Piano je výzva, nutí vás překonávat se. Vlastně je to děsivé, protože je jako zrcadlo. A je známo, že zrcadla nelžou. Když na něj hrajete, musíte být na ten pohled připravený a přijmout ho. Někdy je to těžké.

Když hraju s více muzikanty, musím vnímat především hlasy ostatních a přemýšlet, jak do toho zapadá můj. Je to komunita, kterou není třeba vést.

Je třeba se na hudbě s ostatními podílet. V obou případech musíte v přítomném okamžiku řešit hudební situaci.

Asi nejdůležitějšími hudebníky ve vašem životě byli Thelonious Monk a Fats Waller. Je to tak?

To je pravda, obzvlášť Monk byl tím, který mi svou hudbou ukázal, jak se pianem takříkajíc bavit. Měl velmi distinktivní styl. Jeho hra se lišila od toho, jak hráli jeho přátelé. Byl výtečný skladatel a pianista. Navíc byl dobrý aranžér, líbilo se mi, jak podával písničky jiných interpretů. Má pro mě opravdu zvláštní význam.

Druhý pražský koncert, který bude následovat po vašem sólovém recitálu, je taneční párty Fatse Wallera. Kdy vás napadlo jeho hudbu vzkřísit a využít pro taneční večírek?

Asi před pěti lety mě oslovil hudební klub v Harlemu, abych hrál jeho hudbu. Když jsem na tom pracoval, řekla mi má žena, že bych z toho měl udělat taneční večer. Že prý by to měla být párty. Pracovala s tanečními společnostmi a napadlo ji, že by bylo hezké, kdyby to byla akce pro tanečníky. Tak to začalo.

Se zpěvačkou Meshell Ndegeocello jsem natočil poctu Wallerovi, album All Rise. Nejlepší na tom je, že mi Fats Waller dovoluje se skvěle bavit, byť se považuji za vážného člověka. Musím říct, že ten večer mi, stejně jako o všechny záležitosti hudby, jde především o to, jestli se publikum dobře baví. Chceme, aby přišlo pít, tančit a zamilovávat se. Nebo se třeba i poprat.

Zmínil jste svou ženu, mezzosopranistku Alicii Hall Moranovou. Právě jste produkoval její nové album Heavy Blue. Jaké to bylo?

Trvalo dlouho, než jsme se k němu dostali. Měli jsme teď ale trochu času, tak jsme se odhodlali jít do studia. Já se donutil k roli producenta, protože jsem se chtěl postarat o to, abychom konečně její hudbu vydali.

Je to jen malinká část jejího bohatého uměleckého světa, ale je úžasná. Navíc Alicia mé hudbě pomáhá už desetiletí a jsem rád, že jsem jí to mohl vrátit.

Hudbu také vyučujete. Máte talentované studenty?

Někteří jsou opravdu dobří. Chci je naučit, aby svá hudební rozhodnutí uměli odůvodnit. Chci, aby přemýšleli o tom, co a proč dělají. Musí být upřímní a dělat to, co cítí. Chci, aby věděli, že žádné cesty nejsou samy o sobě dobré nebo špatné, ale že je mnoho možností a směrů. A když se vydáte po nějaké, musíte být připraveni reagovat na to, co vás potká.

Já byl několikrát vyhozen z různých hudebních těles za to, jakým stylem hraju. Důležité je, jak se s tím člověk vyrovná. Nejde jen o hudbu, ale i o životní styl muzikantů. Chci, aby studenti byli schopni se podívat do svého hudebního zrcadla a rozuměli tomu, co v něm vidí, i když je to složité.

Reklama

Výběr článků

Načítám