Na nádvoří se prochází zvláštní skupinka: v bohatých temných šatech kouzelnic poznávám Carmen Mayerovou a její dceru Terezu Kostkovou, upíří zuby cení a dlouhou kšticí pohazuje Karel Dobrý, v elegantním fráčku se dámám klaní Jiří Dvořák, vílí šaty vlají kolem Sáry Sandevy. Jen Vladimír Polívka má z mého pohledu celkem normální oblek, a tak se ho ptám, kdy se převleče do kostýmu.

„To ale je kostým, přece bych neměl polokošili zastrčenou do kalhot,“ káravě kroutí hlavou, až se zastydím za takové módní faux pas. „Hraji úředníka Jindřicha Patočku, jenž přichází do strašidelné rodiny, která už nikoho moc neděsí. A přichází s informacemi, že se musí platit daně, že jestli chtějí ten dům, musí si na něj vzít hypotéku, jestli mají děti, musí je poslat do školy. Zkrátka s logickými požadavky dnešního světa. Jindřich je ovšem strašně skromný, rozpačitý, a když miluje, tak upřímně, když nesnáší, tak tiše.“

Do našeho povídání – a také do zkoušky dalšího záběru – se ozve ostrý štěkot. „Promiňte, to je můj pes, musím ho uklidnit,“ obrací se k nádhernému žíhanému boxerovi, kterého má na vodítku jeho kamarád. Pohladí ho, a pes je ihned zticha.

„Mám psa a kočku, ale moc rádi se nemají,“ říká herec. „Bešamel je můj už čtvrtý boxer, miluji je. Jsou to klauníci, upřímní ve výrazech, protože díky množství kůže mají skoro lidskou mimiku: umí se nudit, být naštvaní, veselí – všechno je na nich vidět. Toho svého vydržím nekonečně dlouho jen pozorovat.“

Herecké rodiny

Polívka hraje ve filmu se sestrou Annou, ale před kamerou se nepotkají. Zato Carmen Mayerová s Terezou Kostkovou hrají matku a dceru i ve filmu.

„Maminka hraje mamá Žofii, tedy babičku rodiny, kde je vodník, hejkal, upír a spousta dalších. Máme spolu třináct let společné představení ve Viole, ale film jsme spolu ještě netočily, je to moc příjemné,“ říká Kostková a představuje svou postavu: „Hraji Patricii, ženu z rodu strašidel, jejíž disciplínou je vaření kouzelných lektvarů na proměňování lidí v jiné a lidí ve zvířata.

Má svou dílnu a na svou profesi je velmi hrdá. A protože umí proměnit sama sebe i ve filmovou hvězdu, jako je Marilyn Monroe nebo Audrey Hepburnová, což ji obzvlášť baví, mám těch kostýmů pět.“

Nejnáročnější byl ale pro kostýmní výtvarnici Lucii Ulíkovou oblek upíří. „Jeho netopýří kabát, vesta a vlastně celý komplet se nedal sesadit z fundusových kousků. Proto bylo vše navrženo, nakoupeno a ušito od A do Z. S výškou postavy Karla Dobrého kostým ožil a nadpřirozeno vstoupilo z dávných dob do šedé současnosti.“

Pohádka a současnost

Od producentky Dany Volákové se dozvídám, že autorem námětu Strašidel je jistý pan Kos, který dosud žádný scénář realizovaný nemá a který poslal Zdeňku Troškovi svůj text. A tak se na tu historku režiséra ptám.

„Ano, pan Jiří Kos mi poslal text, který by vydal na seriál nebo na čtyři filmy. Ale mně se ten nápad líbil, protože se mi zdálo, že navazuje na filmy ze sedmdesátých let jako Dívka na koštěti nebo Jak utopit doktora Mráčka: propojuje současnost s pohádkovými motivy. Rozebrali jsme tedy s Markem Kališem scénář na kousky a vybrali nosný příběh: rodina strašidel, která strašila za městem v lese, o svůj domov přišla, protože lidé les vykáceli a postavili tam supermarket,” vypráví Troška.

„Tak se nastěhuje do polorozpadlého zámečku ve zpustlé zahradě. Jenže přijde úředník s tím, že je to městský majetek, a jestli tam chtějí bydlet, musí si ho pronajmout nebo koupit. Oni samozřejmě vůbec netuší, o co jde, narážejí na neznalost současného života. Ale přijde tam víla, Jindřich se do ní zamiluje a ona pak pomáhá celé rodině začlenit se do světa lidí, což přináší humorné situace,” doplňuje.

Ta víla právě čechrá svůj šat a Zdeněk Troška usedá k monitoru. „Tak prosím, ještě jedna zkouška a pojedeme na ostro!“ zavelí. Víla se rozbíhá kolem keřů a usedá na lavičku vedle úředníka. Co si tam řekli, se první diváci dozvědí 18. srpna příštího roku, kdy budou mít Strašidla premiéru.