Labyrint nebyl první Strachův titul, který se opíral o mysteriózní téma, ale tentokrát zůstal od počátku v racionální rovině, nepokoušel se nabídnout jinou než zločinnou záhadu ani vytvářet napínavou směs racionality a iracionality. Scenárista Petr Hudský si tedy nachystal výborné podmínky, aby se mohl soustředit hlavně na atraktivní propletenec detektivního pátrání. Tím spíš překvapuje, že právě jako detektivka budí Labyrint pochybnosti.

Scénář po většinu času postupoval dost pomalu, což by nevadilo, pokud by to mělo lepší důvod než velké množství paralelně otevřených linek, které bylo potřeba sunout vpřed.

Takto víc než bystrého a pozorného diváka potřeboval spíš publikum obdařené trpělivostí. Uměl sice připravit překvapení a do dalšího dílu otevřít záhadu, aby udržel divákovu pozornost, nicméně zhruba v polovině minisérie začalo být zřejmé, že s napětím se už ve scénáři rafinovaněji pracovat nebude.

Konec hraničí s parodií

Největším a bohužel ne milým překvapením byl však závěr. Poté, co se děj v předešlých dílech těžkopádně posouval, najednou se chvátá vpřed, aby se stihlo pátrání uzavřít, vrcholná scéna bezděky hraničí s parodií… Herci jsou přitom ti poslední, kterým by se to dalo vyčítat.

Scénář se sice na konci pokusil v rychlém sledu přebít jedno odhalení druhým, ale nakonec vynesl trumf v podobě vraha, který se mezi podezřelými dosud neobjevil. Nebýt úvodních scén Labyrintu, které ukázaly právě události ze závěrečného dílu, divák ho na obrazovce dokonce ani nezahlédl. Pravda, nemusí být ještě všem dnům konec, údajně se zvažuje druhá řada, takže se výsledek pátrání možná ještě změní. Jenže za touto poznámkou se skrývá jen pokus důvody scenáristy pochopit, nikoli obhájit.

Upřímně řečeno – předsunutí scén ze závěrečného dílu do expozice vypadá dokonce jako záchranná ruka podaná na poslední chvíli než kdovíjaký tvůrčí záměr. Proč to všechno, když je jinak na Labyrintu zjevně odvedena spousta solidního řemesla, vědí jen na Kavčích horách.