Na albu je evidentní příklon ke střednímu proudu. Souhlasíte?

Cais: Řekl bych spíš, že deska je charakteristická hladkostí zvuku. Působí na mě skoro sametově, v porovnání s minulými alby je možná méně pichlavá. Do písniček jsme často strkali věci a zvuky, které v určitých chvílích nebyly uchu tak docela příjemné. Na nové desce se to moc neděje. Střední proud je ale podle mě poněkud nešťastné označení, které mi zní pejorativně.

Tak jsem to ale nemyslel…

Cais: To jsem rád. Tohle album je ve výsledku možná přístupnější a popovější než minulá nahrávka Ležatá osmička. Musím ale říct, že to nebyl primární záměr. Přišlo to tak samo.

Skládali jsme písničky, jak jsme to dělali vždycky. Snažili jsme se, aby byly co nejlepší, a využili k tomu zkušenosti, které jsme za léta hraní nastřádali.

Na desce jsou i skladby, jejichž základ je poměrně letitý. Vznikl ještě před obdobím alba Ležatá osmička, zvláště jde-li o texty. Že deska zní tak, jak zní, je z velké části zásluhou Dušana Neuwertha, který podstatnou část míchal. Dvě písně míchal Pavel Karlík a tři Pavel Bohatý, inženýři ze studia Sono. Práce všech třech se podle mě zvukově snoubí.

Nabízí se nicméně otázka, jestli jste neměli klást větší důraz na melodiku, když už jste se směrem ke střednímu proudu vypravili?

Cais: Melodie a zpěvy si vymýšlím sám a líp to neumím. Klíčové slovo je pro mě přirozenost. Všechno, co hraju a zpívám, pro mě musí být přirozené, musí to ze mě volně proudit ven. Pak je to i přesvědčivé.

Před loňskými Vánocemi jsme vydali vinyl, na kterém už dvě skladby z nové desky byly. Potom v Antikvariátu došlo k malé změně, na A/B je jiný refrén. Je to proto, že loni jsem s tou písničkou nebyl ještě sžitý, a tak jsem ji chtěl zkusit přezpívat znova.

Je album výsledkem kompromisu v názorech členů kapely?

Neuwerth: Neřekl bych, že to mezi námi nějak jiskřilo. Byla místa, u nichž se naše názory střetly, ale nikdo nemusel ze svých pozic zásadně ustupovat.

Cais: Trávíme spolu spoustu času a máme podobný hudební vkus. Primární představu o tom, kam budeme hudebně směřovat, tedy máme shodnou. Jsou v ní ale drobné neshody v tom, jak se co přesně uchopí. Na to konto vznikají diskuse, které jsou podle mě pro tvorbu každé kapely důležité a tvůrčí. Nejsou pro nás překážkou.

Neuwerth: Nápady, s nimiž měl někdo zásadní problém, na desce nejsou.

Cais: Naše kapela je svobodná platforma. V momentě, kdy jeden z pěti členů není s něčím ve shodě, bylo by ostatním čtyřem proti srsti tlačit to. Vždycky se dokážeme dohodnout.

Za kapitány Tata Bojs jsem vždy považoval Milana Caise a Mardošu, i proto, že jsou její zakládající členové. Mají právo veta?

Cais: Názor každého je brán plnohodnotně.

Neuwerth: V kapele je sice demokracie, ale my tři ostatní to bereme tak, že Milan a Mardoša ji založili. Když tedy vidíme, že jim něco opravdu nesedne, přestáváme to prosazovat.

U Tata Bojs mi v minulosti přišel jako slabší článek zpěv. Pracujete na něm?

Cais: Svým zpěvem se v posledních pár letech zabývám víc. Při vystoupení mu věnuju osmdesát procent soustředění, těch zbylých dvacet patří hře na bicí. Stává se pro mě automatickou a nepřemýšlím o ní tolik, protože to, co lidé vnímají na koncertech i z desek a podle čeho si kapelu zařazují, je zpěv. Když je dobře přirozeně vymyšlený a má atmosféru, může být i harmonicky triviální. Nikdy předtím jsem zpěvu při nahrávání desky nedal takovou péči jako teď.

A jak jste přistupovali k textům?

Cais: Před natáčením desky jsme neměli nepřeberné množství textů a témat, které bychom dali na kupu a začali z nich vybírat. Psaní textů je spíš intimní a časově zdlouhavá věc, alespoň u mě. V Tata Bojs je píšeme s Mardošou a každý k nim máme trochu jiný přístup. Mardoša je velký systematik a má spoustu rozdělaných textových motivů, já jsem spíš bordelář, který má vždycky něco někde napsané a nemůže to pak najít.

Hezký příklad toho byl třeba zrod písničky Radioamatér. Když jsme měli hudební základ, Mardoša přinesl asi dva nástřely textů. Zkoušeli jsme je a vlastně i docela fungovaly, ale pak jsem se zmínil o mé jedné větě, kterou jsem si kdysi někam napsal, a už jsem samozřejmě nevěděl kam. Pamatoval jsem si jen – osamělý radioamatér, trochu looser, touží po zpětném signálu. Najednou nám začalo připadat, že s tím hudebním nápadem rezonovalo to téma lépe. A já pak sedl a tři dny psal text, aby seděl přesně na hudbu.

Neuwerth: Je tu ještě jedna věc, o které se u nás moc nepíše ani nemluví, a to vytváření zpěvových linek. Jestliže se u písniček jako autoři uvádějí tvůrci hudby a textu, třetím nejpodstatnějším je tvůrce zpěvové linky. Můžeš mít na papíru jakýkoli geniální text, pokud ale zpěvákovi takříkajíc nesedne do pusy a nevyjde z něho pěkná zpěvová linka, není to ono. Potom se i dobrý text stává hloupým. Platí to samozřejmě i naopak.