V Lúčnici jste začínal jako tanečník, a přestože se vaše cesta posléze ubírala jiným směrem, spolupracujete s ní dodnes. Co vás k tomu vede?

Spojuje nás především osobnost vynikajícího choreografa, režiséra a znalce folklóru Štefana Nosáľa, který je po léta uměleckým vedoucím Lúčnice a zároveň byl mým pedagogem choreografie na VŠMU. Pro mě je víc než profesor, v mém životě hrál a hraje velkou roli. A může i za můj odchod od folklóru.

Jak to?

Na VŠMU přihlásil mou první ročníkovou práci bez mého vědomí do celostátní baletní soutěže, na které získala první cenu. Na základě toho jsem dostal stipendium do belgických Antverp. Tím jsem odešel od slovenského folklóru do světa tančit a posléze i vytvářet moderní balet. Ale jak je vidět, vztah k folklóru i ke svému profesorovi jsem neztratil.

A jak jste se dostal od moderního tance k muzikálu?

Muzikál mě bavil vždycky. Před dvaadvaceti lety jsem uvedl svůj první broadwayský muzikál Malý krámek hrůz v nitranském divadle, kde ho viděl producent Adam Novák a nabídl mi práci na Pomádě v Praze. Baví mě jakékoli hudební divadlo, teď se konečně chystám na operu. Bude to příští léto Verdiho La traviata jako open air v Piešťanech.

V čem jste nalezl propojení tvorby rockové kapely IMT Smile a folklorní Lúčnice?

V emocích, které sálají jak z hudby IMT Smile, tak z tanců Lúčnice. Je to stejný princip, na jakém dělám muzikály. Neumím pracovat na zakázku, pokud mě projekt neosloví emocionálně, tak do něho nejdu. Tím, že znám dokonale jak IMT Smile, tak Lúčnicu, propojení vyplynulo tak, aby neutrpěly poetiky souborů, ale v plynulém spojení si uchovaly to, co od nich publikum očekává.