Co vás přivedlo k práci se dřevem?

Když jsem vyrůstala, vždycky jsem vytvářela objekty ze dřeva. Svůj kapesní nůž a další nástroj jsem měla neustále k dispozici, protože otec vlastnil obchod s nářadím a povzbuzoval mě v tvůrčí dráze. A navíc, hnacím motorem pro mou tvorbu byla vždycky má láska k přírodě.

Jaké dřevo preferujete a proč?

Každý druh dřeva má své vlastní charakteristiky, z nichž lze při tvorbě těžit. Ale ty, které mi přicházejí na mysl jako první, coby moji osobní favorité, z nichž vyřezávám nejraději, to jsou třešeň, ořešák a dub. Například ořešák má velmi jemnou strukturu, s níž lze manipulovat a upravovat mnoha různými způsoby. Toto dřevo mi dává mnoho možností, jak bude výsledek vypadat. Dub na druhé straně je ztělesněním síly. Má ji v sobě přímo zabudovanou. Směrování vláken v jeho dřevě mi pomáhá nalézt správný tvar. S třešňovým dřevem máte zase možnost dosáhnout pozoruhodných výsledků, když je opracováváte dlátem. Jeho barva mi přijde obzvláště půvabná.

Proč jste se rozhodla používat jako hlavní nástroj při své práci motorovou pilu? Musí to být mnohem náročnější než dláto a sekera…

Řetězovou pilu jsem nejprve začala používat k „načrtávání“, tj. vyřezání hrubých tvarů. Jak se má dovednost s tímto nástrojem zlepšovala, získávala práce s ní při mé tvorbě čím dál větší význam. Například kvůli textuře, kterou na dřevě po sobě zanechává. Nakonec jsem začala řetězovou pilu používat k vytváření emotivních prvků, což je obzvláště patrné na mé výstavě Lament.

Vystavovala jste také v rodné zemi vašeho prastrýce?

Mé práce se vystavovaly třikrát v Praze a jednou v Brně, v tamní Moravské galerii. Poprvé bylo mé dílo vystaveno v Muzeu Kampa v roce 2002. Představila jsem tam svůj Les v rámci takové ponuré instalace nazvané Praha pod vodou – New York pod popelem, která vzdávala hold obětem 11. září a obětem velkých záplav ve východní Evropě v roce 2002. Později, v roce 2003, byli umístění již zmiňovaní Titáni na břehu Vltavy a ve stejném roce jsem pak Les vystavovala ještě v Moravské galerii v Brně. Naposledy jsem vystavovala Rodinné stromy v Muzeu Kampa v létě roku 2013. Aby se člověk stal známým, musí pracovat nejen na sochách, ale také na self-promotion a publicitě. Člověkem, který mi nesmírně pomohl, byla paní Meda Mládková, zakladatelka a ředitelka pražského Muzea Kampa. Na počátku 90. let jsem s ní cestovala po východní Evropě a poznávala východoevropské umění. Usilovaly jsme o získání některých kusů a rozšíření její sbírky v Muzeu Kampa. Jsem hrdá, že se mohu pochlubit tím, že moji Titáni, kteří byli instalovaní na břehu Vltavy v roce 2003, ještě stále stojí na svém místě. To je to nejhezčí místo pro výstavu, jaké si člověk může přát. Vždycky ráda uvítám možnost předvést svou tvorbu ve své domovině, budu-li mít příležitost.

Jaké své dílo máte nejraději a proč?

To je těžké říci, které ze svých děl mám nejraději. Mám jich několik a každé z jiného důvodu. Dvě taková jsou například Lament, z roku 2013, a Rodinné stromy (2010). Lament mám ráda proto, že v sobě nese závažné vyjádření (poselství). Rodinné stromy jsou zase jiné. Můj hlavní záměr při jejich tvorbě bylo konfrontovat dualitu své osoby, jakožto člověka, jenž má východoevropské kořeny, ovšem vyrostl v Americe. Proto Rodinné stromy v sobě nesou osobní výpověď o mé vlastní identitě.

Na čem právě pracujete?

Kromě své aktuální práce ve studiu se připravuji na výstavu v Chicagu ve Společnosti pro výtvarná umění, v Galerii 1112. Kromě toho pracuji také na bronzovém odlitku Lamentu. Jakmile bude hotov, vystaví jej v Kreegerově muzeu ve Washingtonu. Další prací, kterou mám v plánu, je vytvořit odlitek pražských Titánů.