Když se procházíte po Reykjavíku, každých pár minut narazíte na pamětní desku nějakého spisovatele nebo spisovatelky. Zdá se, že si svých literátů vážíte.

Rozhodně, jsme literární národ už od doby, kdy jsme na ostrov před tisíci lety přišli. Máme v této oblasti velmi silné dědictví, například nádherné islandské ságy. Jsme národem knih a vášniví čtenáři. Dnes chce být spisovatelem nebo básníkem na Islandu každý.

Nebo hudebníkem, ne?

Ano jistě, nebo muzikantem. To je ovšem také forma spisovatelství.

Jak jsou na Islandu populární detektivní příběhy, žánr, kterému se věnujete?

Vždy byly oblíbené, ale před rokem 2000 je u nás nikdo nepsal. Všechno jsme překládali z Ameriky a Evropy. Spisovatelé to nepovažovali za seriózní žánr literatury a nezdálo se jim to jako něco, co by bylo dobré psát.

Další věc je, že jsme velmi malý národ a vždy se zdálo, že se u nás neděje nic, o čem by v rámci žánru stálo za to napsat. Od doby, co u nás ale začaly detektivky vznikat, jsou nesmírně populární a píše je čím dál víc lidí.

Není v nich nakonec obsaženo víc zločinu, než se kdy na Islandu doopravdy odehrálo?

To asi ano. Většinou se na Islandu neodehraje víc než jedna vražda ročně, ale existují u nás všechny ostatní obvyklé zločiny, kuplířství nebo drogový obchod. Třeba drogová scéna se stává čím dál tím násilnější, jenom se vše odehrává v menším měřítku, protože je nás málo.

Arnaldur Indriðason při rozhovoru v hotelu Holt v Reykjavíku.

Arnaldur Indriðason při rozhovoru v hotelu Holt v Reykjavíku

FOTO: Jaroslav Špulák, Právo

Mé knihy ale o zločinu vlastně tolik nejsou. Jsou o lidech a jejich příbězích, o tom, jak zločin ovlivnil jejich život. Jsou o obětech zločinu a detektivech, o extrémních situacích.

Jací jsou Islanďané čtenáři?

Velcí. K Vánocům si obvykle dáváme knihy, je to nejoblíbenější dárek. Proto u nás také téměř všechny novinky vycházejí v listopadu a prosinci. Kromě toho si rádi vyprávíme příběhy. Je to v nás zakořeněné, vyprávíme a posloucháme. Lidé na farmách to tak za dlouhých večerů dělali vždy.

Přetrvává to i u mladé generace?

Že mladí lidé méně čtou, je asi celosvětový problém. Tráví víc času na internetu a sociálních sítích a například Twitter je nutí být co nejstručnější. Tlustá kniha je pro ně těžce stravitelná. Ano, je to problém i u nás.

Než jste začal psát knihy, byl jste filmovým publicistou. Co vám ta práce pro dráhu spisovatele dala?

Jako novinář máte možnost celý den pracovat se slovy, pokusit se utříbit si myšlenky a vyjádřit je na papír. Musíte být srozumitelný. Je to kreativní práce. Novinařina pracuje s fakty a realitou, ale je to kreativní proces. Pro budoucího spisovatele je to skvělý základ.

Naučíte se vyjasnit si, co chcete říct, a naučíte se to ztvárnit. Naučíte se rozumět svým pocitům a skvělé je, že si zvyknete dělat to do uzávěrky. Umím si díky tomu organizovat a dobře využít čas. Noviny byly výtečná škola.

A mimochodem, člověk se nejvíc naučí ze špatných filmů. Těch je většina, dobrých je asi jen pět procent.

Píšete dnes ještě do novin?

Už ne. Víte, živit se na Islandu jako spisovatel není snadné, protože trh je malý. Proto když jsem začal mít takový úspěch, že se to stalo mou profesí, byl to pro mě naprosto zásadní krok. Věnuji se tomu naplno, a že to můžu dělat, je pro mě velký luxus.

Jak je tedy možné, že u vás je tolik spisovatelů?

Pomáhá tomu i systém různých státních grantů. Bez nich by se řada autorů nemohla na svou práci plně koncentrovat. A pro Islanďany je to velmi důležité i kvůli zachování jazyka. Je nás jenom tři sta tisíc, a pokud nechceme, aby vliv angličtiny islandštinu úplně rozmělnil, potřebujeme spisovatele.

Odkdy jste toužil psát knihy namísto novinových článků?

Začal jsem téměř před dvaceti lety, ale kořeny to má svým způsobem v dětství. Můj otec byl spisovatel, dost slavný. Jenže dítě nikdy nechce dělat to samé, co jeho rodiče. Proto jsem nejdřív zkoušel jinou cestu. Po třicítce jsem si ale řekl, že bych to možná měl zkusit. Dostal jsem nápad, ale několik let jsem ho jen nosil v hlavě. Nakonec jsem si k tomu sedl a za rok napsal prvních tři sta stran.

Jen jste zpočátku revoltoval, nebo vám povolání spisovatele nepřišlo z toho, co jste doma viděl, atraktivní?

Ale ne, bylo velmi přitažlivé. Otec pracoval doma a od jeho stolu bylo pořád slyšet klapání stroje. Vlastně mě a mé psaní zásadně ovlivnil. Byl z venkova a psal o tom přerodu Islandu v moderní společnost.

Podle vaší knihy Severní blata byl v roce 2006 natočen film. Jaký to pro vás byl pocit?

Bylo to milé. Navíc se moc povedl. Hrál v něm velmi dobrý islandský herec Ingvar Eggert Sigurðsson, který svou postavu výtečně ztvárnil. Nevypadá sice tak, jak jsem si komisaře Erlendura představoval, ale má v sobě velkou osobnost.

Film získal hlavní cenu na festivalu v Karlových Varech. Byl jste se tam podívat?

Ne, nikdy jsem v České republice nebyl. A ani jsem se nepodílel na scénáři, nechal jsem filmařům volnou ruku. Dal jsem jim příběh a pak se na něj zašel podívat do kina.

Byly zfilmovány i další vaše knihy?

Nebyly. Dostávám občas nabídky, ale moc se jimi nezabývám. Je například zájem natočit Operation Napoleon, příběh odehrávající se v Reykjavíku v roce 1945. Je to mezinárodní thriller, a možná z něho film nakonec opravdu bude.

Mnoho z vašich příběhů se odehrává v minulosti. Proč se rád vracíte do historie?

Rád se vracím v čase. Dostanu se pak i do přítomnosti a pozoruji ten rozdíl. Plynutí času je v mých knihách velmi důležité. Asi je to tím, že jsem vzděláním historik. V mých knihách se často setkáte s lidmi v přítomnosti, ale podstatné je, co s nimi udělal čas.

Samotná postava komisaře Erlendura, hrdiny většiny mých knih, je zakotvená v minulosti. Vlastně se pro něho zastavil čas. Ztratil v bouři bratra a zaseknul se. Je navíc z generace, která na Islandu prožila velké změny po druhé světové válce – přechod chudé farmářské k moderní bohaté společnosti. Někomu ta změna nedělala problém, Erlendur se ale s ničím novým neztotožnil.

Jak vlastně tato postava vznikla?

Chtěl jsem, aby byl velmi napojený na islandské prostředí. V kriminálním žánru existují všechny ty osamělé typy detektivů, které mám rád. On je jedním z nich. Ale je Islanďan a já chtěl, aby byl tak islandský, jak je to jen možné.

Zakomponoval jsem do knih s ním všechna naše specifika. Dlouhé zimy, krátká léta, půlnoční slunce. To všechno ho formuje. Zná příběhy lidí, kteří se ztratili ve špatném počasí, protože Island je hodně drsný. V každé knize se o něm něco dozvíte, až se nakonec složí celý jeho obraz.

V českém překladu nedávno vyšla kniha Duel, jejíž příběh se odehrává na pozadí šachového zápasu o titul mistra světa mezi Sovětem Borisem Spasským a Američanem Bobbym Fischerem v roce 1972 v Reykjavíku. Máte k tomu zápasu nějaký vztah?

Chtěl jsem hlavně napsat knihu o detektivu Marianu Briemovi, jenž se v mých příbězích už vyskytl dříve. Je starší než Erlendur, proto jsem se musel opět vrátit v čase. A ten šachový zápas je fantastickou kapitolou v historii Islandu. Vlastně si myslím, že v historii Reykjavíku je to nejoslnivější moment. Byli tu tehdy američtí i ruští špióni, postavy studené války, hvězdy šachu, prostě ideální námět na knihu.

Narodil jste se v Reykjavíku, nebo na vesnici?

Ve městě. V Reykjavíku žiju celý život.

Jste na Islandu slavný?

Asi ano, ale tím, že je nás na Islandu tak málo, je tu slavný každý. Znáte tu skoro každého. Sláva tu není nic velkého.