Ta v Hradišti mluvila třeba o tom, podle čeho si vybírá hrdiny svých časosběrných dokumentů. „Hledám lidi, kteří jsou přirození a před kamerou si na nic nehrají,“ řekla. Na besedě s ní zazněla i otázka, jestli má nějakou zkušenost s drogami. „Pervitin jsem zatím nezkoušela, ale pokud bych měla něčemu propadnout, byly by to asi prášky proti bolesti,“ odpověděla.

Jako první letos dostal Výroční cenu AČFK finsko-brazilský režisér Mika Kaurismäki, a to za „zásadní roli v utváření moderní finské kinematografie a výjimečné propojení domácích a globálních témat“. Bratr slavnějšího Akiho se do Uherského Hradiště vrátil po osmi letech. „Aki už tady cenu získal, jsem rád, že se dostalo i na mě. I když vzhledem k tomu, že jsem starší, by posloupnost měla být opačná,“ glosoval své ocenění vtipně.

Cenu v podobě zlaté zmrzliny obdržel také herec Boleslav Polívka, který na LFŠ vzpomínal i na spolupráci s Alenou Mihulovou, se kterou si zahrál v novém dramatu Domácí péče: „Měl jsem samozřejmě teorii, že mou partnerku by měla hrát dvacetiletá mulatka. Ideálně dvě, aby se o mě praly. Ale jsem rád, že to Alenka nakonec urvala pro sebe.“

Filmy Íránce Mohsena Makhmalbafa, mezi které patří třeba Cyklista nebo Nevinný okamžik, jsou v jeho domovině zakázané. V sedmdesátých letech byl stoupencem islámské revoluce. „Nepodporoval jsem ji, byl jsem její součástí – to je trochu něco jiného. Časem jsem ale pochopil, že žádná revoluce nevede ke svobodě,“ řekl. Výroční cenu získal za humanismus, s nímž zkoumá člověka v mezních situacích.

Pátým uherskohradišťským laureátem se stal dramaturg ČT Michael Málek. Ocenění mu bylo uděleno za dlouholetou spolupráci s LFŠ a filmovými kluby.

Přijelo více než pět tisíc lidí

Dalšími výraznými hosty festivalu byli režiséři Peter Strickland a Christoph Hochhäusler.

Strickland, který natočil třeba lesbické drama Pestrobarvec petrklíčový nebo snímek o pomstě s názvem Katalin Varga, se v Hradišti vyznal z lásky k pokleslým žánrům. „V jejich rámci můžete realizovat nápady, které by vám v realistickém snímku neprošly. Zároveň se však snažím vždycky ukázat i něco, co od daného žánru nečekáte.“

Filmy Christopha Hochhäuslera byly uvedeny na mnoha prestižních světových festivalech včetně toho v Cannes. Je považován za předního představitele tzv. Berlínské školy, což je označení především německých filmařů, kteří se v devadesátých letech začali vymezovat vůči mainstreamu. „Nejsme a nikdy jsme nebyli stylově stejnorodá skupina. Jsme spíš skupina lidí, kteří spolu občas spolupracují,“ okomentoval to.

Na LFŠ akreditovalo 5500 návštěvníků, kteří mohli zhlédnout 237 snímků na osmi promítacích místech.