Podle tiššího úvodu koncertu se mohlo zdát, že kytarista, často obdivně označovaný jako „nový Hendrix“ či „spasitel texaského (tedy elektrického) blues“, přizpůsobí svou českou koncertní premiéru dojmům ze štukatury sálu. S prvními nařvanými riffy skladby Bright Lights se naštěstí ukázalo, že výbušnost, dramatičnost a místy až zlověstnost hudby krotit nebude, i když dokáže oživovat program průzračnými baladickými pasážemi.

Clark Jr. beze zbytku potvrdil pověst virtuózního hráče. Sóla přitom gradoval ve službách energii a logické stavbě konkrétní písně, nesklouzával k samoúčelným exhibicím. Dokonale využíval také kontrastu „uhlazeného“ zpěvu, často posazeného do falsetového rejstříku, s extrémně zkresleným zvukem kytary. Stejně elegantně propojoval s blues rockem či rock’n’rollem také prvky soulu a funku.

Clark navíc nebyl jediným mistrem na scéně. Dostatek sólového prostoru dostal druhý kytarista King Zapata. Jeho vstupy nezapadly ani ve srovnání s výkonem právem oslavovaného kapelníka.

Jedinou vadu na kráse představovala akustika sálu, která koncertům podobného typu prostě nevyhovuje. Právě ona, nikoli výkon muzikantů, snižuje procentuální hodnocení akce. Charakteristický sound Clarkovy kytary si cestu k uším diváků ještě jakž takž prorazil. Dozvuky a ozvěnami ovšem trpěla rytmika, roztříštěná a „rozmazaná“. A v souladu s verši „Don’t Stop, Keep on Moving“ (Nezastavuj, buď pořád v pohybu) by asi bylo lepší nabídnout živelné Clarkovo vystoupení stojícím divákům.

Nesporný klad zažít Garyho Clarka Jr. v době kariérního vzestupu a možná ve vrcholné muzikantské formě ovšem nekomfortnost poslechu vyvážil. A za posledními sedačkami plného sálu se i tančilo.

Gary Clark, Jr.
Španělský sál Pražského hradu, 20. července

Celkové hodnocení: 70 %