Chtěl jste být odjakživa spisovatelem?

Ano. Svou první knihu jsem napsal v jedenácti letech.

Jste popisován jako autor psychologických thrillerů. Považujete toto označení za správné?

Odpovídá skutečnosti v tom smyslu, že se ve svých knihách do hloubky věnuji psychologii zločinu i jeho odhalování. Nabízím nahlédnutí do mysli zločince i jeho lovce. Velkou pozornost věnuji také psychologickému propracování postav. Jinými slovy, hrdinové mých knih nejsou karikaturami a čtenář může mým prostřednictvím vstoupit do jejich mysli. Ale určitě bychom měli také zmínit, že zejména v sérii Lincoln Rhyme poskytuju velký prostor forenzní kriminalistice, která má s psychologickým profilováním jen velmi málo společného.

Píšete snadno?

Neřekl bych, že píšu snadno, ale užívám si to. A přepisuju opravdu hodně. Nakladateli umožním nahlédnout do rukopisu obvykle až po dvacáté či třicáté revizi textu. A to skutečně nehovořím o drobných úpravách.

Kde rád píšete?

Dokážu psát kdekoli – v letadle, v hotelovém pokoji, doma. V pracovně mám občas takový nepořádek, že se musím někdy přesunout do kuchyně. Jakmile zaneřádím poznámkami i kuchyň, dostává se na řadu koupelna. Přál bych si mít větší dům. Vyhovuje mi psát v tichu, jen občas si tlumeně pouštím jazz nebo vážnou hudbu.

Především potřebuji přítmí – zhasnu světla, zatáhnu rolety, zavřu oči a promítám si scénu, kterou se chystám psát. Ano, umím psát poslepu všemi deseti. Má to jen jedno negativum – někdy nasadím prsty na klávesnici špatně a pak na monitoru nacházím text, který ze všeho nejvíce připomíná kryptogram.

Proč je forenzní analýza v současných thrillerech a detektivkách tak populární?

To není nový jev, jeho kořeny sahají k Sherlocku Holmesovi. Současný nárůst zájmu nepochybně souvisí s rostoucím využitím moderních technologií v policejním vyšetřování. Pachatel může zmást nejlepší psychology nebo detektor lži, ale ze shody DNA se nevyvleče.

Forenzní detaily bývají leckdy děsivé. Jak určujete hranici, kterou nesmíte překročit, abyste čtenáře neodradil?

To je těžká otázka. Ano, píšu krimipříběhy, takže musím popisovat násilí a jeho následky. Čtenáři a lidé obecně jsou fascinováni určitou mírou morbidity. Setkal jsem se ale se čtenáři, kteří mi řekli, že mě kvůli drastickým scénám – řekněme ve Sběrateli kostí – přestali číst, zatímco jiní mi říkají: „Ta scéna s krysami byla vážně skvělá.“

Je jedna z nejdrsnějších, jaké jsem kdy napsal. Osobně si myslím, že méně je někdy více, a že pokud čtenář knihu odloží, protože ji dál číst nedokáže, pak jsem vůči němu nedostál svému autorskému závazku.

Býval jste folkovým zpěvákem. Co vás k tomu přivedlo?

Ach, hudba je můj živel! Umí být svůdná, pohltí mě, zaplaví emocemi, je nekonečně proměnlivá. Zpíval jsem tenkrát vlastní písničky. Nedisponuji nějak velkým hudebním talentem, ale tvorba má pro mě nepopsatelné kouzlo. Spojit obsah i formu do jednoho kompaktního celku, to pro mě bývala velmi příjemná výzva. Hrál jsem v hudebních klubech okolo San Francisco Bay a v Chicagu, také jsem tam učil. Ale už je to pryč a koncertování se dávno nevěnuji.

A jak relaxujete?

Vařím a pak své kulinářské výtvory předkládám přátelům. Rád zkouším i velmi neobvyklé kuchyně, například středověkou nebo starořímskou. Když máte osamělou práci, musíte si to ve volném čase vynahradit.