Článek
Scénář k Davidovi jste si psal sám. Jak vznikal a proč jste vybral toto téma?
Mám na toto téma rodinné vazby. Čerpal jsem z nich inspiraci, ale reálné předobrazy se pak vyvinuly ve svébytné filmové postavy.
Původně jsem si myslel, že to bude krátký film a přihlásil jsem se s tím na MIDPOINT, kde jsme dostali cenu za nejlepší krátký scénář, a vlastně tam jsme to vyvíjeli. Při práci na scénáři jsem si pak uvědomil, že abych vyjádřil vše, co potřebuji, film bude muset být delší.
Jak dlouho tedy film vznikal?
Scénář vznikal asi rok, natáčeli jsme 22 dnů. Neměli jsme moc peněz, bylo to dost intimní natáčení. Velká část peněz pak šla zejména na dvě důležité scény, jedna se odehrává v metru a jedna na jeřábu. Jsem vděčný producentce Veronice Kührové za její odvahu, že do toho šla, protože jsem ji oslovil ve chvíli, kdy jsme neměli žádné peníze.
Ústřední roli ztvárnil Patrik Holubář
Proč jste zvolil jméno David?
První věta toho filmu je ‚Davide, já tě zabiju!‘ a chtěl jsem, aby to jméno šlo ‚vystřelit‘, aby bylo úderné. Kdyby to byl Kryštof, tak by to nebylo ono. A také je to mezinárodní jméno.
Jak jste vybíral herce pro hlavní roli?
Já jsem měl v hlavě předobraz z filmu Control od Antona Corbijna o zpěvákovi Joy Division, kde ho hraje britský herec Sam Riley. Má ostře řezané rysy a takhle nějak, jen o 12 let mladšího, jsem si představoval i toho Davida. Hledal jsem po konzervatoři, DAMU a pak mě zaujal Patrik Holubář, kterého jsem do té doby v žádném filmu neviděl. Poslali jsme mu scénář, sešli jsme se a najednou bylo jasné, že to musí být on.
Zahrál to výborně. Jak jste jej instruoval k zahrání mentálně postiženého Davida?
Tam je výhoda, že ta nemoc není téma. Spíš tam šlo o to, že on je postava, která nepatří nikam. Ani mezi ty v uvozovkách zdravé, ani mezi ty nemocné. A neví, kde je to jeho místo na světě.
S Patrikem jsme si vždycky řekli situaci a já mám jasnou představu. Snažím se nebýt slepý, být otevřený, když někdo přijde s něčím jiným, ale hodně to kontroluju. A u Patrika to bylo tak, že stačilo pár zkoušek a byli jsme tam, kde jsme potřebovali být. On je výborný herec a mou představu pak ještě víc vyplnil.
Je tam jedna masturbační scéna, která je hodně explicitní. Trvalo dlouho k ní Patrika přemluvit?
Já jsem ho nepotřeboval přemlouvat, v tom scénáři to prostě bylo. Povídali jsme si o tom, proč to tam je, já jsem mu řekl, jak to bude vypadat a že bych chtěl, aby tam bylo vidět všechno, že je to pro mě důležité z toho důvodu, že ve chvíli, kdy divák uvidí tuhle postavu v tak intimní chvíli, tak pak bude věřit všemu, co se v tom filmu ukazuje, protože jde až na krev.
Hrají Patrik Holubář, Ondřej Pavelka, Alena Štréblová, Šárka Vaculíková, Mikuláš Čížek.
Ve filmu je víc záběrů ‚dolů hlavou‘. Má to nějaký význam? Například že se tím zdůrazní, že svět mentálně postižených je jakoby obrácený oproti světu zdravých?
Ty záběry zintenzivňují dané momenty. Většinou když je postava postižená, třeba Rain Man, tak se točí o tom, jak je jiná a jak má unikátní pohled na svět a v očích normálních lidí ten svět zachrání, protože oni si uvědomují, že ona vlastně vidí, co oni ne. Ale tento film by měl být opačný, měl by být o tom, že svět zachrání toho Davida.
Natočil jste už více filmů, i když ne celovečerních. Je David snímek, na který jste nejvíc hrdý?
Určitě je to nejlepší film, co jsem zatím natočil. K těm předchozím jsem dost skeptický. Vidím na nich chyby, to ale i na Davidovi. Ale ta intenzita tam, myslím, je. Když by měl splnit všechno, co bych rád, tak by divák mohl porozumět té postavě. Což je hrozně těžké, protože jak jí může porozumět, když je tak jiná? Takže se v podstatě celý film snažím, aby na konci divák rozuměl Davidovu výrazu, pohledu v jeho očích.
Zdědil jste povolání po rodičích, nebo jste první, kdo se vydal do filmových vod?
Jsem první, kdo se u nás věnuje filmu. Občas se mě někdo ptá, jestli jsme příbuzní s Martinem Těšitelem, který je dabingový režisér - nejsme.
Který film vás ovlivnil?
Mám dva filmy, které jsou pro mě klíčové. Mé soukromé Idaho od Guse Van Santa a Prolomit vlny od Triera. Ty filmy jsem viděl v devadesátých letech a ukázaly mi, že jde vyprávět příběhy s energií a jde říct i něco víc, než jen že hrdina vyhraje.