Název Vlk z Královských Vinohrad podezřele připomíná film Martina Scorsesho Vlk z Wall Street. To asi nebude náhoda?

To víte, že ne. Film vychází z mojí knížky, a ta v 33 povídkách shrnuje můj život. A i když takový padouch jako DiCaprio ve Vlkovi nejsem, nechci sám sebe ani trochu idealizovat.

Co jste z knihy použil?

Z těch třiatřiceti povídek jsem vybral tři, které považuji ve svém životě za zásadní, a jedna z nich se týká Cannes v roce 1968. To byl zvláštní rok, všude, nejen u nás, lidé věřili, že se svět v dobré obrátí, a všude to skončilo blbě – v Americe, ve Francii... Ale byl to čas nadějí, a to chceme oživit.

V osmašedesátém jsme tu zažili hodinu slávy – v soutěži byly tři české filmy, což se nikdy předtím ani potom nestalo. Menzel tu měl Rozmarné léto, Forman Hoří, má panenko a já O slavnosti a hostech. Bylo jasné, že neodjedeme s prázdnou. Jenže mezitím se François Truffaut, Jean Luc Godard, Carlos Saura a další zbláznili a hráli si na revoluci. Truffaut se Saurou rozřezali plátno a zrušili v polovině festival. To jsou Francouzi – potřebují dělat revoluci, ale rychle na to zase zapomenou a vrátí se do kaváren.

A my Češi jsme na to doplatili, protože filmy, které už byly zařazeny do Cannes, nemohou na jiný velký festival. Takže tihle naši miláčci, které jsme zbožňovali a měli jsme je za své vzory, nás vlastně poškodili. Nebudu tedy zapírat, že ten film bude lehce až těžce protifrancouzský, ale ne moc vážně: je to komedie a rozhodně to nebudou vzpomínky uplakaného starého zbrojnoše, spíš sranda.

Režisér Jan Němec se s osobitým smyslem pro humor nechal vozit: jednak se mu už trochu špatně chodí, jednak vozíčkáři uvolní lidé i v narvaných Cannes cestu – a štábu s ním.

Režisér Jan Němec se s osobitým smyslem pro humor nechal vozit: jednak se mu už trochu špatně chodí, jednak vozíčkáři uvolní lidé i v narvaných Cannes cestu – a štábu s ním.

FOTO: Věra Míšková, Právo

Stejně to muselo být zklamání…

Cožpak zklamání, ale představte si, že jsme měli nejen na míru šité smokingy, ale také otevřený účet v hotelu. A najednou festival v půli skončil, nic jsme nevyhráli – a došlo na placení. Taky se čekalo, že po vyhlášení cen bude velká párty a Filmexport na ni byl důkladně vybaven frankfurtskými párky, plzeňským pivem a slivovicí. To bylo dobré zboží – jenže nebylo co slavit, a ředitel Ladislav Kachtík nevěděl, co s tím. Z Prahy mu řekli, že doprava zpět je moc drahá, ať to radši vyhodí. My jsme si ale řekli, že to je škoda, a objevili jsme majitele nějaké jachty, zazobaného Němce, který produkoval pornofilmy, a ten to od nás koupil. Kachtík se sice bránil, že to nemůže prodávat, když prodává filmy – tak jsem to prodal já a rozdělili jsme se.

Takže jestli tomu dobře rozumím, natáčíte vlastně „jako archivní“ film…

Přesně tak. Letos je 68. ročník, a to se hodí: používáme zdejší plakáty jako rok 68. Máme starý Fiat cabriolet, v kterém se tu proháníme. Jak jsem už řekl, bude to hodně stylizované, jde mi o zachycení genia loci, ne o dobovou rekonstrukci.

Kde už jste točili?

Samozřejmě na pobřeží, které je nádherné, také před hotely, a chystáme se do paláce. Jeli jsme i do Cap d´Antibes, což je luxusní, nejpřísněji střežené sídlo, kde dodnes bydlí ti nejslavnější. My jsme tenkrát bydleli s Jirkou Menzelem v Carltonu a Martinezu, což byly nejdražší canneské hotely, ale Forman už v Cap d’Antibes. On se tam nudil, my tady pařili s Monicou Vittiovou, Romanem Polanskim a Louisem Mallem, kteří byli v porotě.

Jenže teď nás z Capu vyhnali, tak jsme si to vyhnání hezky natočili, a jsme spokojení.

Jak jste přišel na to, aby vás hrál Jiří Mádl?

Moc se mi líbilo, jak se bez vysoké školy, jen s nějakými kurzy, pustil do psaní a režírování, a jak ten film Pojedeme k moři výborně zvládl. To mi imponuje. Naše narození dělí padesát let, ale on přesto tvrdí, že točíme punkový film. To mi zase lichotí. A snad nepřeháním, když řeknu, že jsme si hned na prvním setkání padli do oka.

Ale hlavně je to skvělý herec, který dovede hrát sympatického, byť arogantního drsňáka. Prostě jako DiCaprio. To napište, a zblázní se, já mu to ještě neřekl. Zatím jsem mu jen řekl, že kdyby chtěl hodit do té postavy malou studii Polanského, udělal by mi radost. Protože Polanski je pro mě od šedesátých let do dneška největší vzor. Říkám mu ďáblův synek – démonická osoba s ohromným charisma.

Jak se v tom zdejším mumraji natáčení daří?

Výborně. Přeje nám počasí, a to je hlavní. Celý štáb, to je parta mladých nadšených lidí, mezi nimiž Tomáš Klein, který dělá pomocného režiséra a zároveň hraje jednu ze skutečných postav, tu má v soutěži studentských filmů Retrívra, což je další souvislost s minulostí.

Jak se festival za ta desetiletí změnil, jak na vás působí ten letošní?

Poněkud ošuntěle. Ten glamour a mimořádnost už tu není. Chtěl jsem natočit srovnání zdejší naleštěné snobárny s baťůžkáři ve Varech, kam se chystáme také, ale ono se to napohled už moc neliší. Ale slunce tu pořád svítí a je to hezké, takže nám to poslouží.

Jaké úseky vašeho života ve filmu ještě budou?

Epizoda, jak mě zatkli pro špionáž. V ní bude i historka, jak ti policajti, co se mě zastávali, říkali: Němec není kontrarevolucionář, to je jenom pomatenej vlastenec. Bude tam i Amerika, kde jsem měl přezdívku Džej Džej. A samozřejmě Karlovy Vary.

Hodně toho budeme inscenovat ve studiu, natáčet ve Varech, v Americe, možná ve Švédsku a možná v Německu.

A v jednání je hudba od Erica Claptona. Není to ještě podepsané, ale on mi složil v roce 1988 hudbu pro dokument Mír podle Mnichovské dohody. A já jsem ho teď přes agenty agentů oslovil, a první reakce byly pozitivní. Tak uvidíme.