Čtenáři si po první části vaší trilogie kladli otázku, které lázně jsou vlastně ony Slaňany. Podle řady indicií to vypadá na Luhačovice. Je tomu tak?

Už nemá smysl zapírat, Slaňany jsou opravdu Luhačovice. Změnu jména jsem zvolil proto, že podstatná část příběhu vychází ze skutečnosti. Dědeček byl významným starostou Luhačovic, babička i řada dalších postav jsou až příliš reálné a mají samozřejmě v lázních potomky. Ale protože jde o román, fabulace často překročila realitu a vzdálila se pravdě. Nechtěl jsem se vymyšlenými motivy nikoho dotknout, třeba znevážit něčí památku a podobně. Proto jsem zvolil jako dějiště příběhu fiktivní lázně.

Čtenáři ale milují prolínání skutečnosti i fikce.

V Luhačovicích jsem prožil zásadní část dětství i mládí. Koncem války, když naše rodina utekla z Brna před bombardováním, jsem tam chodil i nějaký čas do školy. A tam prožil osvobození, o kterém píšu v Lázeňských nadějích, zažil i první lásku a řadu událostí, které se mi vryly do života. Luhačovice vlastně byly vždycky tak trochu můj druhý domov. Dodnes jsem sentimentální, když se k nim blížím a vidím naši vilu, z níž je pěkný lázeňský dům pro pacienty.

Rozhodl jste se na osudu rodiny zmapovat celý překotný vývoj dvacátého století?

Dvacáté století, nejkratší a nejdramatičtější, století totalit a válek, mi nejde z hlavy. Vyrostl jsem v něm a na vlastní kůži poznal tragické důsledky politických kotrmelců. Pro mé děti, jako pro celou mladou generaci, jsou ta léta už jen dějiny jako každé jiné. Nedokážou si představit, jak složitě jsme žili, nejen v době válek, ale i po nich, v době takzvaného socialismu, který dnešní mladí vnímají jako jednolitý proud násilí a hloupostí.

A přitom léta vlády jedné strany byla proměnlivá, bylo to děsivé dobrodružství, provázené na jedné straně utrpením, na druhé kličkováním, pokusy, co vše si můžeme dovolit, zkoušením možností alespoň trochu existovat jako ti za železnou oponou. Například vytvářet svobodně umění, poznávat svět, prostě normálně žít.

Vnímáte válečné konflikty jako historickou inspiraci, nebo jsou pro vás zároveň varováním před turbulencemi současné světové politiky?

V Lázeňských nadějích, které se odehrávají ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy válka zprvu jen hrozila a pak vypukla vší silou, tvoří tyto události pravdivé pozadí příběhu. Ale jsem si jist, že při četbě knihy děsivá podobnost dnešní politické situace s tou dřívější, včetně rétoriky o ochraně národních menšin a zájmů, vynikne zcela jasně a nezanechá nikoho na pochybách, že dějiny se až tragicky opakují. Nebezpečí nového válečného konfliktu je hrozivě blízko a my zase přesně nevíme, jak mu čelit.

Co přinese třetí díl rodinné fresky?

Rád bych se zabýval osudy svých hrdinů až do roku 1989, kdy dramatické století vlastně končí rozpadem sovětského impéria, stejně jako nástupem nových informačních technologií, o kterých se nám dříve ani nesnilo a které tak zásadně proměnily svět. Závěr plánované trilogie, která by měla mít název Lázeňské ozvěny, by patřil třetí generaci, s níž už by se dnešní mladí čtenáři mohli ztotožnit.