Vždy jste byl litvínovský patriot a ke svému městu se hrdě hlásíte. Jak jste prožil historicky první vítězství tamních hokejistů v lize?

Na zápasy jsem chodil už v průběhu sezóny. Vypadalo to dobře, hokejisté si chválili trenéry Rulíka a Hořavu. Při finále s Třincem jsem byl dvakrát přímo na utkání v Litvínově a další zápasy jsem sledoval v televizi. Když bylo hotovo a vypukla euforie, odjeli jsme s kamarádem vítat hokejisty před halu. Přijeli jsme tam v jedenáct večer, ale oni dorazili až nad ránem. Těch osm hodin mezi tím si nepamatuju. Vůbec nic. Jenom si vybavuju, že mě bolela záda a že když hokejisti přijeli, tak jsem asi hodinu brečel štěstím. A myslím si, že ten titul pomohl zařídit Ivan Hlinka.

To říkali mnozí hráči i fanoušci. Jak ale mohl Hlinka pomoci, když v roce 2004 tragicky zemřel?

Nechci to okecávat, nevím. Rozhodně ale věřím, že existují proudy energie, jejichž přenos funguje na dálku. Myslím si, že litvínovský tým měl mnohem větší podporu ze strany fanoušků, kteří nejsou v sezóně jeho příznivci. Podle mě v rozhodujících momentech mohla ta energie, která za týmem šla, pomoci. Lidé jí třeba o několik centimetrů vychýlili puk, který se při Tonově střele svezl Růčovi od nohy místo do brány podél tyčky ven. Věřím, že takové věci existují.

Muzikanti tvrdí, že při koncertech cítí přenos energie od publika.

Když se napojíte na místo a prostor, ve kterém hrajete, jste myšlenkami pouze na koncertě a na konci nevíte, jak probíhal, tak to funguje. Vystupoval jsem jednou v pražském klubu Roxy s Evou Pilarovou. Po skončení za mnou přišel můj tehdejší manažer Radim Vizváry a řekl, že jsem měl po celou dobu koncertu kolem sebe auru. Potvrdilo to můj pocit, že během večera naprosto fungoval přenos energií mezi diváky a umělci. Bývají ale i večery, na kterých není energie žádná, a já hraju takříkajíc do zdi. Stačí narazit na jinak naladěné publikum, než jste vy sám, a můžete dělat cokoli, ale energie se nevrací. V takovém momentě je nejlepší vykašlat se na koncert a začít diváky trochu urážet.

Proč urážet?

Jako každý umělec chodím s kůží na trh a myslím si, že to, co dělám, je dobré. Někteří lidé si to ale nemyslí, anebo si občas ani já sám nejsem jist. Přirozenou obranou pro mě v takovém případě je předejít neúspěchu tím, že osočím nevinné lidi z toho, že mě nepochopili, a urazím je. Tím samozřejmě zakrývám svou vnitřní nejistotu.

Setkal jste se už někdy s aktivním odporem?

Napaden jsem ještě nebyl. Chtěl bych ale poděkovat pořadatelům festivalu Stodola Michala Tučného v roce 2012, kteří mě zachránili v okamžiku, kdy k tomu málem došlo. Ve dvě odpoledne se na mě řítil opilý člověk, jenž mě chtěl z pódia sestřelit za to, že nehraju country. Tehdy málem k mé inzultaci došlo, ale pořadatelé pod pódiem toho chlapa nakonec zpacifikovali. S tamním publikem jsem si jednoznačně neporozuměl, stejně tak si nerozumím s folkovým. Tihle lidé mi připadají netolerantní vůči jiným stylům. Mám strašně rád přírodu, ale nepotřebuju k tomu smrdět ohněm ani mít chlupaté podpaží.

S jakým publikem si rozumíte?

S klubovým a s rockovým. S chytrými otevřenými lidmi, kteří, když se jich zeptáte, co poslouchají, neodpovědí jedním slovem.

Vaše nové album Pijano je zčásti poměrně sentimentální. Říkal jste také, že jste při příjezdu litvínovských hokejistů s ligovým pohárem brečel. Moc mi to k vám nejde…

Za slzy se vůbec nestydím. Nechávám se například dojmout silným příběhem. Když jsem před asi třinácti lety začal hrát sólově, měl jsem přezdívku Bard úchylů. Avšak má druhá přezdívka byla Tvrďák s měkkým srdcem. Nemyslím si, že bych byl přecitlivělý, ale dokážu projevit emoce.

Proč je nové album Pijano smutnější než vaše předešlé desky?

Protože ho provází řada mých problémů. Rozpad vztahu, rodinné a osobní potíže, zdravotní trable a problémy s pitím, které doprovází známá vlastnost alkoholiků, jíž je sebelítost. Při oslavě titulu Litvínova jsem si pravděpodobně prošel deliriem tremens. Dostal jsem opravdu velkou ťafku a teď přemýšlím o tom, že na sobě začnu pracovat. Znamení k tomu, abych něco změnil, je dost. Dokonce si myslím, že pánbůh už neví, jak to udělat, abych konečně nutnost změny životního stylu pochopil.

Zvládnete to?

Když člověk tvoří a přemýšlí o tom, jakým směrem se dál vydá, je to spojené se sebekázní. Tu já teď ale nemám, takže na ní musím pracovat. Jestli chci tvořit dál, a já chci, musím to prostě zvládnout. Kdybych to nechal být, za chvíli bych lidem z pódia nebyl schopen předávat žádnou energii. Jsem totiž ve stavu, kdy se pomalu rozpadám a mám problémy sám se sebou. Ale podělal jsem si to sám.

Ve svých písničkách rád napodobujete hlas a výraz někoho jiného. Jak jste k tomu přišel?

Možná je to tím, že neumím zpívat, a tak se za ty postavy schovávám. Zároveň nechci být laciný imitátor. Jednak se zasekávám na hlasech konkrétních lidí a druhak si myslím, že tohle parodování může znamenat, že si nejsem jistý svým zpěvem. Nejsem totiž žádný velký zpěvák. Jsem spíš bard… úchylů.

Litujete toho, že jste někdy nějakou písničku nahrál?

Vlastně ani ne, jenom mě lidé dost otravují s Pažitkou. Ve své době mi připadala jako hit, potom jsem ale složil lepší písničky. Ty však zapadly a Pažitka se drží. Je jednoduchá, jsou to čtyři akordy dokola, je trochu dětská a mě to vede k domněnce, že nejúspěšnější kapely vlastně dělají částečně infantilní muziku. Tím si její úspěch vysvětluju.