Článek
Against Me! vznikli v roce 1997 jako váš projekt inspirovaný folkovými protestsongy. Bylo vaším záměrem psát písně s politickým obsahem?
V začátcích jsem si to tak představovala. Byla jsem ovlivněna britskými punkovými kapelami, například Poison Girls, a chtěla jsem jít podobným směrem. Když jsme kolem roku 1997 začínali, dělo se toho hodně, existovala protestní hnutí a podobné věci. Proudila energie, která kapelu inspirovala.
Jaká byla tehdejší punková scéna na Floridě?
Moc se toho nedělo. Kapela vznikla v Naples, kde nic není. Pokaždé, když jsme chtěli udělat koncert, museli jsme jet daleko. O něco málo více to žilo v St. Petersburgu, ale scéna byla zakořeněná hlavně v Gainsville. To bylo univerzitní město, kam jsme se přesunuli, když nám bylo osmnáct. Fungovaly tam opravdové kapely, kluby i nahrávací společnosti. Tam už byli hudebníci, kteří hráli i mimo stát a něco dělali.
Co přesně pro vás znamená punk?
Vždycky pro mě znamenal, že mám myslet za sebe. Takže i když se v jeho rámci dějí věci, se kterými nesouhlasím, nebo potkávám lidi, kteří jsou pokrytečtí, mám punk ráda. Důležité v něm je, že musíte myslet vlastní hlavou a být schopen o věcech přemýšlet. To je to, co ho udržuje aktuální a naživu.
O vašem loňském albu Transgender Dysphoria Blues jste prohlásila, že kapelu skoro zabilo. Co ji udrželo naživu?
Můj pocit, že písničky jsou dost dobré, a proto je chci dokončit a vydat. Také že hudbu dělám celý život a baví mě. Ještě jsem nebyla připravená s ní skončit. Odvedli jsme na albu hodně práce, ale nebylo to lehké. Bubeník Jay Weinberg a baskytarista Andrew Seward během nahrávání odešli a na naše studio spadl strom. Byl to náročný proces.
O odchodu Weinberga jste se dozvěděla z internetu. Vysvětlil vám ho?
Ne, už se nikdy neozval. Divné, že ano?
Andrew Seward chtěl trávit víc času s rodinou. Vy jste ale do médií řekla, že kapela nemůže méně koncertovat, pokud se chce uživit. Nevadí vám dlouhá turné?
Andrewa jsem viděla před pár týdny na Floridě. S ním jsem si to vyříkala a nemám s tím problém. Miluju ho a chápu. Potřeboval si od turné odpočinout. Má skvělou rodinu, se kterou chce trávit víc času, a je šťastný. To respektuji. Já naopak turné miluju, žiju pro koncerty. Mám ráda cestování, nevydržím dlouho v klidu na jednom místě. Kdybych se měla usadit, zešílím. Nevadí mi trávit dny na letišti a jezdit na místa, kde jsem nikdy nebyla. Ráda potkávám nové lidi a hlavně miluju hudbu. Je to jediné, co jsem kdy chtěla dělat.
Album se jmenuje Transgender Dysphoria Blues. Chtěla jste tak výmluvným názvem předejít otázkám na význam textů u nových písní?
Myslím, že jsem to moc nezvažovala. Když jsem to vymyslela, prostě jsem psala jen proto, abych psala. Vždycky to pro mě byl způsob, jak se s čímkoli vyrovnat. A tohle z toho vzniklo.
Existovala možnost, že by se nové písně tématu změny vašeho pohlaví nedotkly?
Každá písnička Against Me! byla vždy o tom, co prožívám a cítím. Vždycky jsem tak psala. Tak to je.
Obsáhla jste ve svých písních všechna důležitá témata svého života?
Víceméně ano. V trochu stručnější podobě. Mám písničky o většině důležitých věcí, které jsem prožila. Vedu si deník a jeho velkou část tvoří texty písní. A pak různé poznámky, vzpomínky. Kdykoli se do něj mohu podívat a vznikne z toho písnička.