Jak starý je to sen?

O divadelním představení jsem začal přemýšlet před dvěma lety. Tenkrát jsem během dvou měsíců prázdnin zpracoval námět, který nosím v hlavě již pětatřicet let. Původně jsem myslel na film – a myslím na něj pořád. Ale splnit si i tento sen vyžaduje velké finanční náklady, na které bohužel nedosáhnu.

Co vás před těmi pětatřiceti lety inspirovalo?

Nápad se v mé hlavě zrodil 8. prosince 1980 ve 23.33 hodin. Pamatuju si to přesně, protože ten den pro mě byl zvláštní a důležitý. V New Yorku byl zavražděn John Lennon, což mě velmi zasáhlo. A také mě opustila dívka. Tenkrát se tyto zprávy neposílaly esemeskou. Moc dobře ale věděla, v kolik hodin a kde mě potká, a tak se na to místo dostavila s jiným klukem, který ji vedl kolem pasu. Když mě minuli a všechno bylo jasné, řekl jsem si, že bych jako začínající rozjitřený rocker měl napsat nějakou rockovou baladu.

Udělal jste to?

Doma jsem se chopil kytary a skutečně jsem písničku složil. Měl jsem harmonii, melodii a ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že napíšu text o tom, jaké jsou dívky zlotřilé plémě, že svět je sice nespravedlivý, ale nemá smysl žít v něm bez lásky, jsem začal psát synopsi příběhu. Dodnes mám ten autentický záznam schovaný.

Ta synopse zůstala v mé hlavě, ale v dalších letech jsem neměl čas přemýšlet o realizaci filmu tak, jak jsem si to vysnil. Věnoval jsem se své hudební kariéře.

Navíc jsem během let zjišťoval, že není tak jednoduché natočit si film, sehnat na něj peníze a producenta, který se nadchne pro téma stejně jako já. Dodnes bych si také sám netroufl napsat filmový scénář.

Proto jste takříkajíc slevil a vrhl jste se na činohru?

Vlastně ano. Před dvěma lety jsem pojal myšlenku, že bych z toho příběhu mohl napsat komorní divadelní představení. Dvaadvacet let se pohybuju v divadelním prostředí a pár scénářů už jsem v ruce měl. Proto mi byla představa vzniku divadelního scénáře bližší.

Během prázdnin jsem tedy hru napsal a rozhodl jsem se, že si udělám vlastní nezávislé divadlo, které budu mít pro radost. Potom začal vznikat tým lidí, kteří se mnou spolupracují proto, že mají také rádi divadlo, jsou srdcaři, pomáhají mi naplnit můj sen a stejně jako já si chtějí hrát. V lednu letošního roku, den před mými padesátinami, jsme měli první čtenou zkoušku.

Jak dopadla ta písnička?

Natočil jsem ji na svou druhou sólovou desku 365. Jmenuje se Tolik hlav a text k ní napsala Gábina Osvaldová. Odtud název představení. Ta písnička mi znovu připomněla, že v mé hlavě existuje příběh z roku 1980.

Proč jste se rozhodl představení režírovat?

Asi bych pro sebe moc nepoužíval výraz režisér, to je trochu přehnané. Když jsem divadlo plánoval, nemyslel jsem na to, že bych představení také režíroval.

Jenomže potom mi došlo, že tím nejen ušetřím peníze, ale zároveň předejdu tomu, aby mi z mého příběhu někdo udělal něco jiného, než jsem zamýšlel. Jakmile jsem oslovil profesionální herce, kteří se rozhodli se mnou do toho jít, věděl jsem, že mě nenechají ve štychu. Mám navíc jasnou představu, jak by ten příběh měl v divadelní formě vypadat.

Těmi profesionálními herci jsou Jan Dolanský, Jan Zadražil, Kristýna Leichtová a Zdena Hadrbolcová. Je to hra pro čtyři lidi?

To bych zatím nechtěl prozrazovat. Hlavními postavami jsou dva mladí studenti, které ztvárňují zmiňovaní Honzové, tedy Jan Dolanský a Jan Zadražil. Tématem hry Tolik hlav je přátelství a zrada v kontextu přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Československu.

Vy sám se na pódiu objevíte?

Ne.

Jak často budete Tolik hlav uvádět?

Budeme hrát jenom tehdy, když budou mít herci volné termíny. Vypadá to zatím tak na dvě představení měsíčně. Všechno v pražské Baráčnické rychtě. Podrobnosti jsou a budou na internetové adrese www.tolikhlav.cz.